Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Historie sboru

Přečtěte si něco o historii našeho sboru. Podle zápisů ze schůzí staršovstva sestavila R. Černá. Text vycházel ve sborovém časopise Brána v letech 1997 a 1998.


Léta 1929–1941

Před rokem 1929, kdy byl stavební ruch v různých částech Prahy v největším rozkvětu, zůstával Braník v klidném, volném vývoji, a teprve v pozdějších letech uvědomili si mnozí, že Braník leží v půvabném údolí Vltavy a na vůkolních návrších lze získati zdravé, příjemné a účelné bydlení předstihující jiné výstavnější části Prahy.

Malý počet příslušníků naší církve zvětšoval se stálým přibýváním pražských i jiných přistěhovalců, ale jednotlivci stále zůstávali členy sborů, ke kterým dříve příslušeli. Teprve po ustavení nuselského sboru soustředil tento všechny členy a také brzo poznal, že je v Braníku nutno zahájit samostatnou duchovní práci. Této práce ujal se první farář nuselského sboru bratr J. Dobiáš a po předchozích návštěvách všech rodin zahájil nepravidelné bohoslužby v neděli odpoledne dne 12. května 1929 ve staré branické škole. Počáteční tato práce setkala se s velkým pochopením v tehdejší málo četné českobratrské rodině, která navštěvovala pilně bohoslužby. Po bohoslužbách byla konána nedělní škola, konaly se i vánoční nadílky a slavnosti o Dni matek. V začátku působilo velikou starost obstarávání vhodné místnosti pro konání bohoslužeb. Také bratr farář Dobiáš nemohl se věnovati Braníku tak často, jak by bylo třeba, neboť silně rostoucí nuselský sbor a novostavba chrámu vyžadovaly většinu jeho času. Po dostavění nuselského chrámu v r. 1934, když byly získány velké bohoslužebné místnosti, byly bohoslužby v Braníku přerušeny s tím, že braničtí budou docházeti do Nuslí. Časem se však shledalo, že spojení Braníku s Nuslemi není tak příhodné, jak se předpokládalo, neboť mnozí bratři a sestry jezdili raději ke Klimentu nebo do jiných sborů s výhodnějším spojením, takže nastávala nová roztříštěnost. Po těchto nepříznivých zkušenostech, kdy v roce 1938 přibrán byl nuselským sborem k pomoci bratru faráři Dobiášovi bratr vikář J. A. Pavlinec, bylo možno v Braníku zahájit novou duchovní práci. V této době byl již Braník mnohem více zastavěn a osidlen než v roce 1929 a také českobratrská rodina se značně zvětšila.

Byl to bratr vikář Pavlinec, kdo navštěvoval neúnavně den po dni, týden po týdnu všechny naše rodiny a svolával je ke slovu Božímu do společného shromáždění v Braníku. Tak po tříleté přestávce mohli jsme se účastniti dne 13. listopadu 1938 prvých bohoslužeb v nové modlitebně českomoravské církve v Přívozní ulici. Od tohoto dne byly konány bohoslužby pravidelně každou prvou a třetí neděli v měsíci, mimo prázdnin. Teprve nyní začali jsme se při pravidelných bohoslužbách vzájemně poznávat a tím tvořen byl předpoklad pro nynější kazatelskou stanici a budoucí sbor. Bratr vikář Pavlinec i mimo bohoslužebné dny navštěvoval naše rodiny, poznával jejich přání a tužby a byl mezi námi stálou, neúnavnou hybnou spojovací silou povzbuzující k rozšíření a upevnění započaté duchovní práce. Po krátkém působení vikáře Pavlince do konce prvé polovice roku 1939, kdy nastoupil místo faráře ve Hvozdnici, pokračoval v započaté duchovní práci bratr vikář Janovský. Nespokojil se s již vykonanou prací svého předchůdce, ale dále hledal nové možnosti k rozšíření a upevnění duchovního života v Braníku. Setkával se s pochopením, a tak podařilo se mu za podpory bratra faráře Dobiáše dáti podnět k utvoření kazatelské stanice.

Dne 16. března 1941 přednesl bratr farář Dobiáš na valném shromáždění v Braníku návrh na statut kazatelské stanice, který byl jednohlasně přijat, a současně zvolený přípravný výbor byl pověřen k ustavení kazatelské stanice. Porozuměním bratra faráře Dobiáše a staršovstva nuselského sboru bylo toto projednání přípravnému výboru velmi usnadněno, a tak byla kazatelská stanice staršovstvem povolena a seniorátním výborem koncem roku 1941 potvrzena.

Usilovnou prací bratra vikáře Janovského při nedělních bohoslužbách, vyučováním náboženství ve škole, zřízením nedělní školy, kterou vedla sestra Janovská, rostla trvale účast při bohoslužbách i v nedělní škole. A tu nastala nová svízel s vhodnou místností. Na jaře přestěhovali jsme se z nedostačující již místnosti českomoravské církve do malého sálu sokolovny. Tam jsme mohli konati bohoslužby v půl deváté bez časového omezení každou neděli a po bohoslužbách mohla býti nedělní škola. Přesto, že byly bohoslužby každou neděli, účast neochabla, naopak se stále zvětšovala. Zde také nás začal často posilovat Božím slovem bratr farář v. v. Juren, který se usídlil v našem obvodu. Po krátkém čase museli jsme se znovu vrátiti do bohoslužebné místnosti českomoravské církve, která nám tímto vyšla ochotně vstříc, za což jsme jí velice povděčni.

K založení nového sboru pracujeme v bratrském porozumění a shledali jsme již, že mnohé, snad zdánlivě neuskutečnitelné, cíle mohou býti obětavostí našich bratří splněny, ač prozatím nejsou navenek patrny. Doufáme, že v brzkých dobách umožněno nám bude postaviti vlastní důstojný stánek k započatému bohulibému cíli.

↑ Na začátek stránky ↑


Léta 1942–1946

Kazatelská stanice v Braníku byla zřízena 1. ledna 1942.

V dubnu 1942 byl zvolen výbor kazatelské stanice (na šest let s tím, že po třech letech bude polovina vylosovaných členů znovu volena na dalších šest let):

Karel Balcar – předseda, Antonín štolc, Alois Rákosník, Jan Pospíšil, Vojtěch Vaníček, Josef Bílek, Oldřich Košík, Jaroslav Mottl, Pavel Bareš a náhradníci Josef Křížek, Karel Zbytovský, Marta Jurenová a Jarmila Jiránková. Bylo usneseno, že členkou výboru bude vždy i předsedkyně odboru sociální péče. (V květnu byl ustaven 25členný sociální odbor a předsedkyní zvolena Anna Vaníčková – později ji vystřídala s. Strnadová). Z moci svého úřadu se stal členem výboru i farář mateřského sboru br. Dobiáš (od září 1942 jeho nástupce, farář Urban). Schůzí, které se konaly v kanceláři Ing. Pospíšila, se zúčastňoval i vikář uvolněný pro branickou oblast – br. František Janovský (od července 1943 vikář Stanislav Segert). V únoru 1944 byli do výboru kooptováni za Hodkovičky bratří Konečný a prof. Jokl. V r. 1945 byli zvoleni ještě bratři Bísek, Háček, Hlava, Hloušek, Hulička, Serbus, Soph, šnajberk a sestra Dlasková.

Duchovní prací v nové kazatelské stanici byl pověřen nuselský vikář František Janovský, který již před tím v branické oblasti pracoval. Po jeho odchodu na sbor v Kovánci byl nuselským staršovstvem zvolen vikářem pro branickou oblast br. Stanislav Segert. V Braníku kázal poprvé 11. července 1943. Jednou měsíčně vystupoval na kazatelnu i starý bratr farář Juren, který se do Braníka přestěhoval po ukončení své farářské činnosti. Na počest jeho 80. narozenin se konaly v roce 1944 slavnostní bohoslužby, kterých se zúčastnil i tehdejší synodní senior, Dr. Josef Křenek.

Práce výboru se rozběhla ihned po dubnových volbách. Koncem dubna 1942 navštívil schůzi výboru senior Lanštják. Projevil radost ze vzniku nové kazatelské stanice. Vyzval branické, aby mysleli na budoucnost (kdy bude třeba zvýšit počet samostatných sborů tak, aby na jednoho faráře připadlo 2 000 členů, a ne stávajících 4 000) – pokud zvýší salár, budou moci žádat o zřízení filiálního sboru a o vlastního faráře, ovšem za předpokladu, že pro něj budou mít byt. Měli by myslet i na vlastní kostel a již nyní zřídit stavební fond.

Výbor vzal tuto výzvu vážně: připravoval podklady pro zřízení filiálního sboru, počítal, kolik peněz by potřeboval na plat faráře a na provozní výdaje (vše by sbor musel financovat sám), připravil seznam členů, vytyčení obvodu sboru, sháněl volné místnosti, jednal s mateřským sborem v Nuslích. Všechny žádosti byly nakonec zamítnuty – po dobu války nebyly filiální sbory povoleny.

Přesto po dvou letech získal Braník jistou samostatnost, když se 1. 1. 1944 stal sídlem sdružených kazatelských stanic v Braníku (katastrální území Braník a Hodkovičky) a v Modřanech. Salár vybíral Braník a hradil plat duchovního. Statut, který upravoval vztah těchto kazatelských stanic k mateřskému sboru v Nuslích stanovil, že vikář vyčleněný pro práci v této oblasti bude konat bohoslužby 3× měsíčně v Braníku, 2× v Modřanech, 1× ve Vraném a 1× v Jílovém. Biblické hodiny měl v Braníku i v Modřanech, péči o mládež, nedělní školu, pastoraci a náboženství v celé oblasti. Diaspora byla rozsáhlá – od Braníku podél Vltavy a Sázavy až k Týnci nad Sázavou. V r. 1944 měl Braník 615 členů, Hodkovičky 206, Modřany a okolí 467, Vrané 65, Jílové 156. Protože se činnost obou kazatelských stanic značně rozrostla, začaly od začátku roku 1945 obě stanice hospodařit samy, uvažovat o dalším duchovním a pracovat na výstavbě dvou samostatných sborů.

Bohoslužby se konaly v kapli církve českomoravské (později československé) v Braníku v Přívozní ulici. Začínaly již v 8 hodin. Dbalo se na to, aby končily přesně, protože po deváte hodině musela být modlitebna uvolněna pro členy vlastní církve. Nedostatek vhodných shromažďovacích místností doléhal na sbor stále tíživěji. Nebyl prostor pro konání biblické hodiny (v Hodkovičkách se začaly konat biblické hodiny v domácnostech). Do pronajaté místnosti se přestěhovala i nedělní škola. Děti tam však nechtěly chodit. Obrat nastal až v r. 1944, kdy díky nesmírné laskavosti nové učitelky nedělní školy, sestry Dlaskové, přicházelo do této nevyhovující místnosti místo 25 dětí z minulého roku někdy až 60 dětí. V roce 1945 se nedělní škola přestěhovala do nové místnosti, kterou propůjčil br. Kejdana.

Sdružení mládeže bylo založeno na podzim roku 1943. V roce 1944 přicházelo na schůzky méně mladých lidí – projevila se pracovní povinnost. Vyučování náboženství bylo přerušováno poplachy. V květnu 1944 se v Braníku konala první konfirmace, společná pro Braník a Modřany. Bylo konfirmováno 22 mladých bratří a sester. Sbor neustále hledal možnosti, jak získat vhodné místnosti. Bratr šnajberk nabídl, že po skončení války by mohla být upravena stodola u jeho domu na prozatímní modlitebnu a kancelář, než by se postavil kostel. Jednal též s výborem, že na stavbu kostela daruje sboru pozemek na Skalce. V říjnu 1944 bylo rozhodnuto konat sbírku na stavební reservu na stavbu kostela, která začne ihned, jak jen to bude možné. Na vkladní knížku byla uložena částka 7 820 K. V únoru 1945 činila stavební reserva již 60 000 K. Na památku dcery lekárníka šnajberka, která tragicky zahynula při náletu, byla stavební reserva; přejmenována na „Stavební fond Jarmily Šnajberkové“. Po válce dosáhla reserva výše 120 000 K. V té době již arch. Bareš vypracoval předběžný návrh na stavbu církevní budovy, kde by byl nejen chrám, ale i shromažďovací místnosti, kancelář a fara. Předpokládalo se, že sbor získá pozemek ve středu Braníka.

20. 5. 1945 se konala první poválečná schůze výboru. Přítomní uctili památku těch, kdo se osvobození nedočkali. Pak začali usilovně pracovat, s důvěrou, že se jim v krátké době podaří uskutečnit plány, které ve válce nemohli splnit. Znovu žádali o povolení samostatného sboru a duchovního, žádali o přidělení bytu pro faráře, Jeronymovu jednotu žádali o podporu na budoucí stavbu chrámu. žádali magistrát o směnu pozemku, který daroval sboru lekárník šnajberk, za pozemek obce pražské na Skalce u Studeného. Snažili se získat místnost ve škole pro nedělní školu, jednali o možnosti pronájmu biografu Vltava, kde by se získal byt pro duchovního, kancelář a sborové místnosti, uvažovali o tom, že by sbor převzal národní správu vily „Hildegarda“ po Němcích. Většina těchto snah byla marná. Jedno se však podařilo: dnem 1. 9. 1946 se Braník stal samostatným farním sborem.

↑ Na začátek stránky ↑


Léta 1946–1952

První sborové shromáždění samostatného farního sboru v Braníku bylo svoláno na 6. 10. 1946. Shromáždění řídil senior K. P. Lanštják. Přečetl přípis synodní rady o povolení farního sboru ČCE pro Braník a Hodkovičky, se sídlem v Braníku, s účinností od 1. 9. 1946. Řídil i volbu prvního staršovstva. Bylo zvoleno dvanáct členů: Pavel Bareš, Josef Bílek, Růžena Dlasková, Václav Hlava, Ludmila Hloušková, Václav Hulička, Oldřich Košík, Josef Křížek, Jan Pospíšil, Otakar Sitte, Adolf Soph, Václav Verner. Současně bylo zvoleno pět čestných členů staršovstva: Karel Balcar, Antonín štolc, Jan Konečný, Ludmila Strnadová a Vojtěch Vaníček. Byli to ti, kdo již v předhozích letech pracovali ve výboru kazatelské stanice. Po slibu staršovstva a modlitbě shromáždění povstalo a zazpívalo píseň, která měla všechny provázet do dalších let: „Bože, vylejž požehnání na všechny nás s výsosti, dejž, ať ctíme přikázání slova tvého s radostí, apoštolské učení jest nám dáno k spasení, bychom Krista, vůdce, znali, hlasu jeho poslouchali.

Kurátorem byl zvolen br. Soph, čestným kurátorem br. Balcar. V roce 1947 nastoupil do staršovstva na místa sester Dlaskové a Hlouškové ing. Bísek a sestra Křesáková, v r. 1951 místo bratra Hlavy František Burjánek. Braník byl farním sborem, neměl však vlastního faráře. Br. Segert, který byl vikářem branické kazatelské stanice od roku 1943, sloužil v Braníku i nadále, přestože v roce 1946 již pracoval na fakultě. V roce 1947 jej vystřídal br. vikář Jokl. Sloužil v Braníku do srpna 1948, kdy odjel na studijní pobyt do Kanady. Od ledna roku 1949 vypomáhal v Braníku a v Modřanech nuselský vikář Harych. Farář Urbam, který byl i nadále administrátorem branického sboru, však naléhal, aby si Braník nalezl někoho jiného, protože vikáře Harycha potřeboval v Nuslích. Povolání vlastního faráře však bylo podmíněno bytem, který se sbor marně snažil získat. V r. 1950 staršovstvo schválilo, že bude podán návrh na volbu Timotea Pokorného z Olomouce. V roce 1951 bratr Harych tězce onemocněl a koncem roku zemřel. Na branické kazatelně se střídala řada kazatelů. Konečně se podařilo sehnat alespoň provizorní byt pro faráře. V prosinci 1951 byl při volebním sborovém shromáždění zvolen za prvního faráře branického sboru bratr Timoteus Pokorný. Instalace se konala 2. 3. 1952. Bratr Pokorný byl ochoten přijmout nabídnuté provizorium – tehdy netušil, že tyto suterénní místnosti bude i s rodinou obývat po celou dobu dvacetileté služby v Braníku.

Po ustavení farního sboru se bohoslužby konaly, stejně jako v předchozí době, v modlitebně československé církve v Přívozní ulici, biblické hodiny a nedělní škola v suterénní místnosti naproti měšťanské škole, schůze staršovstva v místnosti propůjčené ing. Pospíšilem. S nevyhovujícími prostorami se braničtí evangelíci potýkali i v předchozích letech. Proto již před ukončením války připravil ing. Bareš plány na stavbu zděného kostela s menšími shromažďovacími místnostmi, kanceláří a farou. Poválečná doba však nebyla tak příznivá, jak se očekávalo. Kostel ve středu Braníka nebyl povolen, shromážděné finanční prostředky byly znehodnoceny.

V roce 1947 předložil ing. Bareš nový plánek, tentokrát na provizorní dřevěný kostel, který by mohl sloužit 5–10 let, dokud nebude postaven kostel definitivní. Staršovstvo odsouhlasilo stavbu tohoto kostela v lomu. Současně odhlasovalo povinnost každého člena sboru odpracovat alespoň 15 hodin na stavbě, případně tyto hodiny vykoupit. V září 1947 se začalo upravovat staveniště, do konce roku byly hotovy základy, v dubnu 1948 byl kostel postaven. Při stavbě kostela bylo odpracováno 1 682 brigádnických hodin. Finanční dary farníků činily přes 66 000 Kč, 250 000 Kč dostal branický sbor od Jeronymovy jednoty jako hlavní dar lásky, 300 000 Kč si půjčil od záložny. Deset členů sboru ručilo za splacení této půjčky. 9. května 1948 byl kostel slavnostně otevřen. (Pozdější žádost o pozemek na definitivní kostel nebo alespoň o povolení stavby fary vedle provizorního kostela byla zamítnuta).

Rok 1948 přinesl nejen radost z vlastního kostela a z rozvoje všech odvětví sborové práce, ale i obavy z politického vývoje. 18. června bylo staršovstvo informováno o státní kontrole církví, zestátnění církevního majetku a omezení vyučování náboženství. (doslovná citace ze zápisu: „systém tento připomíná dobu císaře Josefa II.“). Tato omezení se však začala projevovat až v pozdějších letech. Do roku 1952 počet členů sboru stále přesahoval 730, průměrná účast na bohoslužbách stoupala (90 přítomných), do nedělní školy chodilo stále 35–40 dětí, na náboženství chodilo stále ještě více než 100 dětí (v r. 1949 128 dětí).

Po celá léta pracoval ve sboru sociální odbor, který byl v roce 1949 změněn na kruh sester. Sestry se scházely jednou měsíčně, pořádaly přednášky, bazary s kulturním programem, při kterých prodávaly předměty, které pro tento účel vyrobily. Získané finance používaly na sociální práci. Od roku 1952, kdy byly bazary zakázány, pořádaly sestry několikrát do roka hudební nešpory.

V roce 1950 byl zřízen zvláštní finanční fond na koupi varhan – nakonec bylo koupeno harmonium. Při bohoslužbách hrál bohoslovec br. Hána, od roku 1952 Hana Burjánková (totožná s dlouholetou varhanicí Hanou Vágnerovou).

↑ Na začátek stránky ↑


Léta 1953–1964

V roce 1953 byla vytýčena nová sborová hranice mezi Braníkem a Nuslemi – k Braníku byla přifařena část Podolí, počet členů sboru se zvýšil o 179. Do branického staršovstva přešli bratři Čuda a Prosek, kteří byli dosud ve staršovstvu v Nuslích. Po schválení kandidátky církevním tajemníkem bylo zvoleno nové staršovstvo: bratři a sestry Bareš, Bísek, Burjánek, Čuda, Jurenová, Konečná, Košík, Křesáková, Křížek, Hulička, Pospíšil, Prosek, Soph, Verner. Členové předchozího staršovstva, kteří přesáhli 70 let, požádali o převedení mezi náhradníky. Kurátorem byl zvolen Adolf Soph. Pro členy staršovstva zahájil bratr farář Pokorný pravidelné vzdělavatelné schůze.

Rok 1953 přinesl měnovou reformu, která se nevyhnula ani branickému sboru. Přepočet běžného účtu v poměru 5:1 a hotovosti 50:1 neznamenal velkou ztrátu. Sborové hospodaření však bylo narušeno úplným zastavením placení salárů.

Náboženství se od roku 1953 učilo pouze v zájmových kroužcích. Všechny ostatní oblasti sborového života pokračovaly v plném rozsahu až do roku 1957. Bohoslužeb se zúčastňovalo průměrně více než 100 posluchačů, děti v nedělní škole byly rozděleny do pěti skupinek. Nejvíc dětí přicházelo o vánocích – v pásmech, většinou sestavených bratrem farářem Pokorným, účinkovalo vždy kolem padesáti dětí. Každý rok byla konfirmace. Křesťanská služba, ve které bylo zapojeno více než 20 členů sboru, měla kromě péče o potřebné členy sboru na starosti také nemocnici v Sokolské ulici. Pořádala i vzdělavatelné přednášky a hudební nešpory. Členové staršovstva se zúčastňovali extensí na Komenského evangelické fakultě.

Od roku 1958 se začal snižovat počet dětí v nedělní škole i na nepovinných hodinách náboženství. Klesla i návštěva bohoslužeb. Jako důvod byla uváděna zaměstnanost žen, návštěva jiných nedělních akcí, pracovní neděle.

Při sborovém shromáždění bylo konstatováno, že „rok 1959 nebyl snadný pro církev, ani pro kazatele, ani pro členy“. Tento rok byl pro branický sbor těžký i z důvodů osobních – ve věku 58 let zemřel Adolf Soph, který byl po dobu 13 let kurátorem. Bylo zvoleno nové staršovstvo: bratři a sestry Bísek, Burjánek, Čuda, Dospěl, Dvořák, Hulička, Jurenová, Košík, Křesáková, Křivohlavý, Mottl, Prosek, šor. Tento rok byl pro branický sbor těžký i z důvodů osobních – ve věku 58 let zemřel Adolf Soph, který byl po dobu 13 let kurátorem. Bylo zvoleno nové staršovstvo: bratři a sestry Bísek, Burjánek, Čuda, Dospěl, Dvořák, Hulička, Jurenová, Košík, Křesáková, Křivohlavý, Mottl, Prosek, šorm, Verner. Nikdo se však neodvážil přijmout funkci kurátora, který musel být hlášen na ONV. Po několikrát opakované volbě funkci nakonec přijal MVDr. Oldřich Košík. Vedení křesťanské služby převzala po sestře Pokorné Máša šormová.

Na náboženství se v r. 1959 přihlásily jen 4 děti, počet dětí v nedělní škole klesl na 22.

V roce 1960 ÚNV neschválil výroční zprávu sboru. Musela být zkrácena, nesměly v ní být do té doby obvyklé údaje o počtu dětí a o aktivitách sboru. Církevnímu tajemníkovi musel být předložen seznam staršovstva. Veškerá práce s mládeží byla stížena – sdružení mládeže ani nedělní škola nesměly nic pořádat. Staršovstvo apelovalo na členy sboru, aby evangelické rodiny udržovaly styk mezi sebou, když není možno uskutečňovat společenská setkání.

V roce 1961 bylo na konventu konstatováno, že účast na sborovém životě poklesla, výuka náboženství zcela odpadla. Byli jsme jedinou církví, která si stále ještě ponechávala archivy.

V roce 1962 poprvé nebyla konfirmace. Počet dětí v nedělní škole klesl pod 10, počet účastníků bohoslužeb na 60–65. Vánoční slavnosti se zúčastnilo jen 42 osob. Sbor navštívila církevní tajemnice a vyžádala si seznam všech akcí, které se v Braníku konaly. Největší zájem projevila o činnost mládeže.

I přes útlum činnosti sboru, pokračovali členové staršovstva v návštěvách extensí teologické fakulty, probírali nový překlad Bible, bratr farář vedl kursy učitelů nedělní školy ve Vrbně a pracoval v hymnologickém odboru synodní rady na přípravě nového zpěvníku jako předseda žalmového odboru. Konaly se přednášky a vzdělavatelné večery.

V roce 1963 přerušila izolovanost sboru návštěva 19 hostů z Valdenské církve. Účastnili se hudebních nešpor, na které přišlo 100 bratří a sester, ačkoliv v té době byla průměrná návštěva bohoslužeb poloviční. V roce 1964 navštívil sbor farář Slupina z Wuppertalu a vyprávěl o životě křesťanů v západním Německu.

↑ Na začátek stránky ↑


Léta 1965–1975

V roce 1965 bylo zvoleno nové staršovstvo, tentokrát pouze dvanáctičlenné: Fr. Bísek, Fr. Burjánek, K. Čuda, K. Holoubek, V. Hulička, Ed. Janouškovec, O. Košík. Účast na bohoslužbách klesla, místo náboženství se konaly v kostele biblické hodiny pro děti. Účast na nich však byla mizivá. Při vánoční slavnosti účinkovalo 11 dětí.

V roce 1966 zemřel bratr kurátor Košík. Novým kurátorem byl zvolen br. Adolf Prosek, do staršovstva postoupil náhradník Bedřich Hošek. V tomto roce se členové sboru dovzvídali o změnách v katolické církvi po vatikánském koncilu, jednak při návštěvě br. faráře Slupiny z NSR, jednak na extensích Komenského fakulty. Bratr farář Pokorný konečně dostal cestovní pas a mohl navštívit sbor faráře Slupiny v německém Wuppertalu.

V roce 1967 se zvýšila účast na nedělních bohoslužbách, v nedělní škole i na biblických hodinách pro děti. Na vánoční slavnosti účinkovalo 24 dětí. Mládež vedl Tomáš Bísek, křesťanskou službu Máša Šormová. Konaly se rozhovory mezi marxisty a křesťany. Rok dopadl dobře i po finanční stránce. Synodní rada poskytla sboru dar 3 000 Kčs na nutné opravy kostela.

Rok 1968 přinesl mnohé změny. Zlepšil se vztah státu a církve, církev přestala mít pocit hlídané instituce, byla vyhlášena nová úprava vyučování náboženství. Lidé přestali mít strach a začali se vracet do sboru. Vyvstal však nový problém: volné soboty. Lidé začali odjíždět na víkend z Prahy, řešila se otázka, zda se mají konat bohoslužby během týdne. Sbor navštívila osmnáctičlenná skupina mládeže z NSR. Byla uspořádána přednáška Jos. Hromádky „Stojíme před novými úkoly“, které se zúčastnilo více než 120 posluchačů. V říjny byl ustaven při branickém sboru evangelický skautský oddíl. Uskutečňovaly se schůzky tří branických farářů (Pokorného, Jurka a Bendy), při kterých byla připravena společná shromáždění. Bylo stanoveno, že budou pětkrát do roka, vždy s předem stanoveným tématem. První ekumenické bohoslužby se konaly 24. 11. 1968 v našem kostele s oficiálními zástupci v bohoslužebném rouchu. Téma: „Boží slovo dnes“, účast: 170.

Heslem roku 1969 bylo „Pravda nás osvobodí“. V lednu se konal mimořádný konvent pražského seniorátu, na kterém bylo podáno 75 návrhů. Řádný konvent musel být odložen, protože církevní úřad neschválil kandidátku – konal se až 6. 9. 1969. Seniorem byl zvolen Boh. Betka. V únoru se konal synod, který učinil řadu závažných rozhodnutí. Synodním seniorem byl zvolen ThDr. Václav Kejř. V Braníku pokračovaly pravidelné ekumenické bohoslužby. Listopadových (téma „Čtverý příchod Kristův“) se zúčastnili kromě původních tří církví i adventisté.

V říjnu byl br. farář Pokorný v kostele přepaden. Lupič vlezl v noci do kostela oknem. Když přišel bratr farář do kanceláře, namířil na něj vetřelec pistoli a svázal jej. Sebral mu osobní věci, hodinky, peníze a doklady. V prosinci byl bratr farář odvezen do nemocnice a téměř dva měsíce nemohl kázat.

V roce 1970 měl opět přijet farář Slupina z Německa, ale nedostal vstupní vízum.

V roce 1971 byli do staršovstva zvoleni bratři a sestry Bísek, Doubrava, Holoubek, Janouškovec, Křivohlavý, Miřejovský, Prosek, Ptáčková, Ryšavá, šorm, Vágnerová, Vávrová. V říjnu se konala sborová slavnost, při které si sbor připomněl 25 let od svého založení. Kázal synodní senior Dr. V. Kejř a generální tajemník Svazu reformovaných církví br. Smith, odpoledne sen. Betka. Promluvili i faráři sousedních sborů – farář Urban z Nuslí a Taich z Modřan. Hudební pořad připravil br. Fila.

Rok 1972 byl pro branický sbor mimořádně těžký. Politická situace se zhoršila, vláda vyjádřila nespokojenost s naší církví, národnímu výboru bylo nutno nahlásit veškeré opravy, které sbor chtěl dělat. Ekumenická shromáždění se už nesměla konat, pouze sestry ještě spolupracovaly s bývalou ekumenickou křesťanskou službou. Bratr farář Pokorný těžce onemocněl a od srpna nemohl vykonávat svou práci. Staršovstvo shánělo náhradníky na kázání i ostatní činnosti, presbyteři si rozdělili služby v kanceláři. Sbor administroval sen. Betka. Biblické hodiny vedl farář Urban a Moravec, vánoční slavnost, při které účinkovalo 21 dětí, zorganizoval farář Moravec, krátkým pásmem přispěla i mládež. 29. 12. 1972 bratr farář Timoteus Pokorný zemřel.

Život sboru v roce 1973 byl poznamenán provizoriem, které nastalo po odchodu br. faráře Pokorného i během jeho dlouhé nemoci předtím. Sbor zahájil jednání s bratrem vikářem Luďkem Rejchrtem, jehož kdysi navrhl farář Pokorný jako svého nástupce. Byl třeba žádat o státní souhlas. První bohoslužby L. Rejchrta v Braníku se konaly 5. 8. Novým duchovním branického sboru byl zvolen 12. 8. s platností od 1. 9. 1973. Nevyřešena zůstala otázka bydlení. Byt po br. faráři Pokorném musel být vyklizen. Br. Rejchrt dojížděl z Křižlic.

V roce 1974 koupila synodní rada dům v Hodkovičkách a dala jej branickému sboru do užívání. Administrativní postup při koupi zařizoval br. kurátor Prosek. Spolu s architektem Doubravou organizoval i dostavbu domu. Sbor koupil materiál, některé práce se dělaly brigádnicky. V roce 1975 byla budova kolaudována.

Na návrh liturgické komise synodní rady přijalo staršovstvo s velikými rozpaky model liturgie pro Večeři Páně. Mnozí to cítili jako katolizující prvek, který do evangelických bohoslužeb nepatří. Nastaly i další změny: reprodukovaná hudba před bohoslužbami a pravidelné rodinné služby Boží každou první neděli v měsíci. Vánoční pásma byla nahražena vánočními hrami. V roce 1974 kromě pásma nejmenších dětí a mládeže byla uvedena hra „O smrti a andělu“, v roce 1975 hra „Loď, na níž se zpívá“ za doprovodu malého orchestru. V roce 1975 předvedly děti i velikonoční pásmo. Za velké účasti posluchačů byla uspořádána přednáška br. Molnára o Michelangelovi s diapozitivy a hudbou v podání Caanticorum jubilo a přednášky A. Kocny Křesťan a zdraví a L. Rejchrta Odkaz A. Schweitzera a J. S. Bacha.

↑ Na začátek stránky ↑


Správce webu: branik.admin@evangnet.cz