Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 21. ledna 2018

Introit:
Ž 33,8–9
Čtení:
M2 2,1–13
Text:
1K 1,22–24
Poslání:
M2 10,26–27
Písně:
33, 627, 443, 629, (244, 339, 350), 510, 426, 666

Milí bratři a sestry,

kázání o Kristu ukřižovaném bude kázáním o Boží moudrosti a moci. I když kříž vypadá jako vyjádření bláznovství a prohry, tak natruc lidským očekáváním se právě skrze kříž naplno ukázala Boží moc. Ukázala se proto, abychom nikdy nemuseli mít pocit, že je všechno v háji. Není tu žádný osud, který by nás někam vláčel. I tváří v tvář smrti je tu stále Boží moc, které je silnější, než smrt.

Se zvěstováním Krista ukřižovaného to ale apoštol Pavel neměl jednoduché. Židovští posluchači se nad zprávou o kříži pohoršovali a dožadovali se nebeských znamení. Řečtí vzdělanci se dožadovali ucelené filosofické nauky, ale víme, že když Pavel začal mluvit o vzkříšení, vysmáli se mu. Doba se zas tak moc nezměnila. Stále se na církev obrací lidé, kteří žádají nějaké „zázračné znamení. Máte vy, křesťané, něco, co funguje jako lék na bídu světa? Něco co mění lidské osudy? Něco, co řeší problémy? Aha – pořád ten Ježíšek… Tak to asi ne… Stále se na církev obrací lidé, kteří hledají odpovědi na zásadní otázky svých životů a otázky tohoto složitého světa. Máte vy, křesťané, odpověď na otázky tohoto světa? Máte řešení pro všechnu tu bídu společenskou, politickou a kdo ví jakou?! Aha milosrdenství? Láska? Pomoc bližním? Obětování se pro druhé? Jo, tak my zajdeme jindy…

Jak pravil Chesterton – křesťanství nebylo shledáno nefunkčním. Bylo shledáno příliš náročným a nepoužité odloženo.

Jistě, Kristu je lékem. Je něčím, co funguje a mění lidské osudy. Změnil naše životy a v dějinách jsou milióny příkladů lidských osudů, kde skrze Krista přišla nějaká změna, vyřešení problémů, vyléčení rozbitých vztahů i tělesných nemocí. Tolik lidí už ve svém životě vnímalo Kristovu zázračnou moc. A přece – zprávy o zázracích, to není jádro zvěsti o Kristu. Člověk, který hledá Krista jen proto, že je lačný zázraků, tak bude velice jistě zklamán.

Jistě, Kristus je odpovědí. Je někým, kdo nám dal odpověď na otázku po smyslu života. Ukázal, že náš život jako odpověď na Boží milosrdenství je přístup svobodný a přitom zodpovědný. V dějinách bychom opět našli nepřeberný zástup lidí, kteří hledali odpovědi na své zcela osobní životní otázky po smyslu světa či smyslu toho, co prožívají a v Kristu odpověď nalezli. A přece – ani tohle ještě neříká o Kristu to hlavní. Člověk, který bude chtít hledat v Bibli hotové odpovědi na svoje otázky, tak zůstane velmi často krajně neuspokojen.

My kážeme Krista ukřižovaného. Zato znovu a znovu v kostele uslyší příběh o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. Uslyší, že zásadní informací o Ježíši je Velký Pátek a Velikonoční neděle. Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Ježíšovu dětství a první 30 rokům života věnují evangelisté jednu kapitolu, pokud se vůbec o něčem takovém zmíní. Třem rokům kázání věnují půlku svých spisů a posledním dnům a hodinám Ježíšova života druhou půlku. Kdosi řekl: Evangelia – to jsou Pašije s dlouhou předmluvou a krátkým doslovem. To podstatné, zásadní a jedinečné na příběhu Ježíše Krista, jsou ty tři velikonoční dni, kdy byl Pán Ježíš „ukřižován, umřel a pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“. Kdybychom o něm nic jiného nevěděli, tak s tímhle víme to nejdůležitější. Měl jsem kdysi takovou malinkou skupinku dětí na náboženství. Naprosto necírkevní holota, se kterou bylo těžko co počít, ale tohle uměli. Když jsem se jich zeptal, co je to nejdůležitější v Bibli, tak naprosto samozřejmě a bezchybně odříkali: (1) v pátek umřel, (2) v sobotu byl v hrobě a (3) v neděli vstal z mrtvých.

Jenže – Ježíš na kříži – co to je za projev Boží moci? Bůh, který se nechá umučit – to zní vůči Bohu spíš urážlivě. Ježíš, který se po vzkříšení ukáže jen učedníkům a za pár týdnů zmizí lidským zrakům docela – co je to za projev Boží moudrosti?! To zní spíš dost bláznivě!

Není to tak jednoduché rozpoznat, jak to tedy je s tou Boží moudrostí a Boží mocí, které se dají poznat a Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. A není divu – vždyť i apoštol Pavel píše, že Kristus je Boží moc a Boží moudrost pro povolané. Tedy ne všichni a automaticky mohou rozpoznat, že ukřižování Ježíše, tedy to, co vypadá jako urážka Boha, co vypadá jako naprostý nesmysl – že to je mocný a moudrý Boží plán se světem.

Jak tomu tedy porozumět? Snad nám trochu napomůže příběh z prvního čtení. Příběh o uzdravení ochrnutého. Zkusíme na něm pochopit, o co Pánu Ježíši šlo. Vidíme, jak je Pán Ježíš v jakémsi domě v Kafarnaum a mluví k lidem. A najednou je tu člověk, který má problém – a je to fakt problém. Ochrnutý člověk je společensky odepsaný. Je bez budoucnosti. Teď je tu ale v tomhle domě Ježíš. Dodnes v Izraeli používaná architektonická podoba domu s plochou střechou a schody zvnějšku. Přátelé se ochrnutému snaží pomoci. Vylezou nahoru, rozhrabou sypanou hliněnou střechu a spouští ochrnutého dolů. Nehledí na ostudu, způsobenou škodu na majetku. Očividně čekají uzdravení ochrnutého – ale Ježíš ne! Odpouští hříchy. Tedy přesněji – použije neosobní formulaci: „Dítě, odpouštějí se ti hříchy.“ Takhle židé mluvili, aby nemuseli vyslovit Boží jméno.

Ježíš od samého začátku této situace má režii pevně v rukou a rozjíždí si svoje téma. V tuto chvíli právo odpouštět hříchy. Obecně ale popsáno: jednat v Boží autoritě. Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ano – přesně k tomuto myšlenkovému pochodu chce Ježíš svým jednáním posluchače dovést. Má tedy moc odpouštět hříchy? Tuto moc vzápětí demonstruje na uzdravení ochrnutého. Ježíšův komentář celé situace to staví právě tak, že tuto moc má. Tělesné uzdravení je programově podáno tak, aby vyznělo jako svědectví o moci odpouštět hříchy. Tedy tomu, co je vyhrazeno Bohu. Tohle si mají účastníci ze situace odnést – Ježíš jedná v Boží moci. Ježíš je tu z Božího pověření. To, co dělá Pán Ježíš, to je naplnění Boží vůle. Jakkoliv vám to možná připadá divné.

Jo – přítomným zákoníkům to fakt připadá divné. Dochází jim, že tady Pán Ježíš vystupuje s nějakou zvláštní, vyšší autoritou. Tohle poznání se časem změní v jistotu. Takhle to později zaznamená evangelista Jan (10,31n): Židé se chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ Ježíš nikdy neřekl takto výslovně: „Já jsem Bůh!“ Ale vystupoval s autoritou, kterou nešlo vyložit jinak. Celou dobu měli lidé poznat, že mluví i jedná v Boží autoritě.

Co z toho ale vyplývá? Že pokud bereme Ježíše vážně, tak jeho poselství musíme jako celek vzít, nebo jako celek odmítnout. Všechno, co říkal i dělal, to je buď dokonalé naplnění Boží vůle, nebo nějaká naprostá podivnost. A to nás vrací k dnešnímu hlavnímu čtení a k tomu, co se na Pánu Ježíši lidem nelíbí a v čem je vlastně problém. Nu – problém je v tom, že si chtějí z Pána Ježíše vzít jen kousek. Nějaké ty zázraky – Ježíš divotvůrce. Nebo moudré odpovědi a Ježíš jako reformní rabín. Nebo brát Ježíše jako super hippíka, který kašlal na tehdejší bontón a tak měnil zažitý status quo. Nebo ho brát ho jako reformátora morálky. Je spousta lidských představ, které se na Ježíše dají navěsit. Do žádné z nich se ale nedá zapracovat kříž. To je tak očividná prohra, že nesedne ani k divotvůrci, ani k učiteli, ani k hippíkovi, ani k učiteli slušného chování – prostě k nikomu, koho je možno brát jako vzor.

Jenže Apoštol Pavel to postavil jednoznačně: to podstatné je Kristus ukřižovaný. Jestli chceme porozumět smyslu Ježíšovy zvěsti, pak to znamená, že kříž je součástí plánu, ne jeho krach.

K tomu, o co v nich jde, nám může ještě jednou ukázat ten dnešní příběh z prvního čtení, konkrétně ti čtyři chlapíci, co nesli ochrnutého. Slyšeli jsme: Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ježíš vidí jejich víru. Vidí jejich důvěru. Jejich uznání Ježíšovi moci s tím ochrnutím něco udělat. Skrze Ježíše jedná Bůh a u Boha není nemožného nic. Za touto jejich vírou vidíme vzdor proti osudovosti. Ano – je ochrnutý – ale určitě se s tím dá něco dělat. Vždycky je možnost nějaké volby a tím změny. Do poslední chvíle má člověk svobodu a v té se rozhoduje, co udělá. Nic není nutně dané, protože je tu Bůh a ten může vždycky něco změnit. Se vším se dá nějak hnout. Víra, to je životní styl naplněný optimismem a to je něco, se Ježíšovi líbí. Věříš? Tak pak se neboj, protože je tu Bůh a ten může otevřít cestu tam, kde by jiní viděli už jen konec.

V ježíšovské tradici se poprvé v řečtině objevují výrazy jako „malověrnost“. Malověrný člověk je ten, který se nechá vláčet okolnostmi. Který přestává řešit svoje problémy, který to vzdává. Přestává spoléhat na Boha, který věci dokáže měnit. A to je přesně ten životní styl, který Pán Ježíš bořil. Uzdravoval nemocné, odpouštěl hřích, bavil se s lidmi společensky nepřijatelnými… Prostě všichni ti, kteří na první pohled život nalajnovaný, tak do jejich životů Ježíš vstupoval, aby tuto nalajnovanost změnil. Nic není dané předem. Pořád je šance na změnu. U Boha není nic nemožné.

A teď si představme Ježíše na kříži. Ježíše umírajícího. Ježíše mrtvého. Že by tady došly Ježíšovi síly? Že by tady zkrachoval jeho program života, kde nic není definitivní, protože smrt definitivní je? Víme, že ani náhodou. U Boha není nic nemožné. Ježíš šel na kříž dobrovolně, protože věděl o vzkříšení. Kristus ukřižovaný o Velikonocích učedníkům ukázal, že u Boha není nic nemožného.

Kážeme Krista ukřižovaného… Pod tím se člověk může představit mnohé, ale my si dneska zapamatujme, že to znamená: Kážeme Krista, který to nevzdal ani tváří v tvář smrti. Věděl, co dělá a šel do toho naplno, protože věděl, že u Boha je možné všechno. Dokud věříme v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého je naše budoucnost otevřená a chceme-li v tomto světě něco změnit, tak se to určitě změnit může.

Amen.

← Zpět na seznam kázání