Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 27. května 2018

Introit:
Mk 12,10–11
Čtení:
L 6,43–49
Text:
Jb 21,7–26
Poslání:
Dt 32,4
Písně:
667, 440, 192, 660, 623

Milé sestry, milí bratří, vážení hosté

Dnes bude řeč o Jóbovi. O tom, jak hovoří se svými přáteli a jak oni hovoří s ním. Tyto rozhovory jsou hlavní náplní knihy Jób. Dnes se moc nečtou a moc se na ně nekáže. Má to své důvody.

První z nich je, že mnohé mate uspořádání knihy. Ona má vnějškově takovou přímočarou kompozici, skoro by se dalo říci školskou. Úvod, stať, závěr. V úvodu jde o to, jak se Jób dostal do neštěstí. Tohle líčení vzbuzuje a vzbuzovalo vždy velký zájem, protože se zdá, že se nám tady dostává vhledu, jak to chodí v nebi. Jenomže ona to asi příliš věrná zpráva o poměrech mezi nebeskými dvořany nebude. Varovat by nás mohla už literární forma – to úvodní vyprávění připomíná spíše bajku než cokoliv jiného. Jako kdyby to byla taková zkratka, která nasvítí scénu. A nasvítí ji jasně a efektivně. Každý hned ví, o co jde. Na scéně je muž jménem Jób, muž spravedlivý, který se náhle dostal do neštěstí. Totální kolaps všeho, na čem člověku záleží. Pryč jsou děti, pryč je majetek, pryč je zdraví. To úvodní nasvícení říká, že se tak stalo nikoliv z iniciativy Boží, ale že Bůh to dopustil. Říká se – zlo nepřichází od Hospodina, ale přesto je podáno jeho moci. Říká se – zkoušce může být vystaven každý, bez ohledu na to, jak koná.

Ta palčivá otázka Proč? Proč to Hospodin dopustil? ovšem zůstává. Tak snadno se jí zbavit nelze. Celá kniha Jób se jí zabývá. V jejím závěru pochopíme, že k odpovědi se nedobereme, budeme-li hledět na jeden izolovaný lidský osud. Je třeba hledět na člověka v kontextu celého stvoření. Aby k nám kniha Jób mohla promluvit, tak ji musíme číst. A celou. Je to provázaný celek.

Příchodem Jóbových přátel na scénu ta dlouhá centrální část knihy začíná. Rozhovory Jóba s přáteli je třeba číst velmi pozorně. Protože jinak se nám bude zdát, že sledujeme pořad PRO A PROTI, kde oponenti na sebe útočí a přitom říkají totéž. Nebo skoro totéž. A právě o to „skoro“ běží. Vlastně se po nás chce, abychom pochopili, že zbožné řečí mohou být prázdné, ba přímo bezbožné. Abychom jasně viděli, jak moc záleží na situaci, ve které jsou ta či ona slova vyřčena.

Když Elífaz, Bildad a Sófar přišli za Jóbem, přítelem v neštěstí, tak podle slov Písma „Seděli… spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť věděli, že jeho bolest je nesmírná.“ To mi přijde dost dobré. Někdy se toho moc říci nedá.

Jenomže když se Elífaz, kterého budeme především sledovat, odhodlá jako první promluvit, tak to až tak podařené není. „Neponeseš těžce, zkusí-li s tebou někdo mluvit?“ Tak to by ještě šlo. Ale hned v dalších větách to Elífaz rozbalí způsobem, ze kterého je patrné, že si myslí, že si Jób za své neštěstí nějak může. A že by s tím měl něco dělat. Elífaz začíná opatrně „Kdo se však dokáže zdržet domluv? Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. Teď došlo na tebe a těžce to neseš.“ A přijde direkt: „Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemností…“ a tak dále.

Je za tím u Elífaze jisté potlačované uspokojení, že došlo i na Jóba? To nevíme. Do srdce mu nevidíme. Ale silně jeho slova připomínají situace, kdy někdo poznamená „Jo, žádné stromy nerostou až do nebe.“ Nebo „Na každého jednou dojde.“ Nebo, když nás překvapí člověk, který třeba ani nemá s církví nic společného, prohlášením, že Pán Bůh někoho za něco potrestal.

On přitom Elífaz dokáže říci moc krásná slova:

Spíše bych se dotazoval Boha,

svoji záležitost předložil bych Bohu,

který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy:

Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu,

ponížené staví na vysoké místo,

zarmoucení docházejí spásy;

chytrákům však kazí plány…

A tak dále. Jsou celé dlouhé odstavce, kde s Elífazem souzním. – Někde by to možná chtělo drobnou korekci, ale k tomu se ještě dostaneme. – Když Elífaz končí svou první řeč, tak říká

Hle, toto jsem vyzpytoval, tak je tomu.

Poslechni a sám to poznáš.

Víte, když někoho poučujete s převahou o věcech, které ten dotyčný zná, když někomu říkáte karatelsky nějaké mravní ponaučení, tak je to svého druhu ponižování. Jako když úspěšný obchodník říká tomu neúspěšnému „Jo, podnikat, to se holt panečku musí umět.“ Nebo když učitel vyhazuje od zkoušky se slovy „Chtěl bych Vám sdělit, že pokud chcete uspět, tak se budete muset učit. Tak to někdy zkuste.“ A samozřejmě, jak už jsem předeslal, všechno tohle je situačně závislé. Slova, která v určité situaci mohou být skutečně pomocí, jsou v jiné potměšilá a ponižující.

A Jób, Jób je vnímavý. Rozumí tom způsobu, či spíše nezpůsobu, jak s ním jeho přátelé hovoří. Jób má svou při s Hospodinem, tu teď necháváme stranou, ale má také při se svými přáteli.

Odpovídá jim slovy, která působí jako citát z nějakého nám neznámého díla:

Mí bratří jsou věrolomní, nestálí jak potok,

jak koryta potoků, které se vytrácejí,

v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa.

Vyhlížely je karavany z Témy, s naději k nim hleděly výpravy ze Šeby,

za své doufání se však musely stydět, přišli k nim a zklamali se.

A k tomu Job dodá: I vy jste teď, jako když už nejste…

Je to tak, svým karatelským přístupem, který navíc není založený na znalosti povahy věcí, se Jóbovi přátelé v jeho očích odrovnali. Oni chtějí mít ten svět pěkně uspořádaný. Bůh jako ten, kdo trestá neposlušné, a ty pokorné a poslušné odměňuje. Elífaz, Bildad, Sófar jsou ctihodní mužové, věkem starší, sloupy společnosti. Snad i cítí jakési pověření, aby udržovali řád, který spojují s Božím jménem. Správně rozpoznávají mnohá Boží ustanovení. Jenomže představa Hospodina jako jakéhosi vrchního dozorce je zcela mimo. Boží ustanovení jsou tady pro dobro člověka, ne proto, aby byl Hospodin uspokojen ve svých nárocích. V jejich postojích se jen málo počítá s tím, že Bůh, který je nade vším, který je nedostupný ve své moci, může být současně člověku blízko. To jsou ta místa, kde si říkám, že by se hodila nějaká drobná korekce. Třeba když Elífaz praví o Hospodinu:

Nemůže-li věřit vlastníkm služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech,

tím spíše na těch, kteří přebývají ve hliněných domech,

a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola.

A o kousek dále: člověk je… zrozen pro trápení, a jiskry, aby létaly vzhůru.

Proti tomu Job: Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného.

Elífaz mluví celkem třikrát. A Jób mu třikrát odpovídá. Mezitím jsou v knize řeči těch druhých dvou. A také dlouhé Jóbovy řeči, ve kterých se dovolává své spravedlnosti. To je ten známý Jóbův spor s Hospodinem. Výsostně důležité téma, ale pro jiné kázání. Složité vnitřní členění knihy může snadno způsobit, že ztratíme návaznost.

To se mi dělo, když jsem se knihou Jób začal zabývat. Mátlo mě, jak Elífaz ve svých třech řečech postupně přitvrzuje. Ta první jeho řeč – no, dovolil si hodně, tak trochu Jóba poškorpil, krajně nepatřičně, když uvážíme situaci, ale mezi dobrými přáteli se ledacos dá vydržet, vysvětlit. Job se ohradil a na tom to mohlo skončit.

Jenomže Elífaze se to Jóbovo ohrazení hluboce dotklo. Asi také proto, že Jób měl pravdu. Druhou Elífazovu řeč je myslím třeba posuzovat z hlediska této vztahové dynamiky. Někoho zpochybníte, máte za to, že jste na koni, a on se ohradí a řekne vám něco hodně nepříjemného. A třeba právem. Tak ho obviníte, co že si to dovoluje. Zvláště když můžete jednat z pozice mocenské převahy. V takových situacích lze v Čechách často slyšet řečnický obrat „Co si o sobě myslí!?“

Ve své druhé řeči Elífaz začíná replikou, která reaguje na Jobova slova: Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného.

Toto jsou Elífazova slova:

moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti,

naplnit si břicho od východu slovem, jež k ničemu není?

Ty sám porušuješ bázeň Boží, rozjímat před Bohem znemožňuješ.

Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácky jsi zvolil.

Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé?

Jób se ale už nenechá těmito útoky vyvést z míry. Jakoby přijal, že kromě svého trápení, svého zápasu o porozumění příčinám tohoto trápení, musí ještě nést obviňování svých přátel. Reaguje smířeně a věcně:

Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš?

Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste byli na mém místě,

ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.

Já bych vám však svými ústy dodával odvahu,

svými rty bych šetrně projevil soustrast.

Třetí řeč Elífaza je děsivá. Je to projev člověka, kterého se zmocnila zlost. Už žádná snaha o laskavou domluvu, žádné opatrné vyzvídání, co že to špatného asi Jób udělal. Ale bezhlavý útok. Posuďte sami:

Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná.

Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé,

unaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chléb.

Země patří tomu, kdo má pevnou paži,

bude na ni sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal.

Tys však s prázdnou posílal pryč vdovy, paže sirotků jsi drtil.

Proto jsou kolem tebe osidla, náhlý strach tě plní hrůzou,

pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají.

A máš to, To si Jóbe nedáš za rámeček.

Jób už v osobním tónu ale nepokračuje. Naštěstí. A my se budeme ptát, co je ta myšlenková výbava, která Elífaze dokázala strhnout až k takovým dehonestujícím obviněním. Je to představa, že Bůh trestá, a že trestá ještě za života provinilce?

Do jisté míry ano. Jenomže i tady musíme opatrně. Věci nejsou tak jednoduché. My žijeme v době, která vytěsňuje důsledky hříchu. Dozvíte se často o tom, že se nějací mediálně známí lidé rozvedli, ale daleko méně často o tom, co to udělalo s jejich dětmi. Dozvíte se o lidech, kteří přišli k velkým penězům, ale už málokdy o tom, zda jim to pomohlo ke štěstí. Jestliže například čtyřicet procent hráčů nejvyšší anglické fotbalové ligy po skončení kariéry po jisté době vyhlásí osobní bankrot, tak to asi nebude důsledek toho, že by fotbalisté měli nějaké zvláštní nadání pro špatné investice. Nevázaný život si skutečně často vybere svou daň. Za hřích se platí.

Ale není to tak mechanické, jak by rádi Elífaz, Sófar a Bildad. Když Elífaz říká, že „Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltí stany úplatkářů“, tak si říkáme „kéž by“. Ale pozor! Chtěli bychom, aby i s námi Hospodin tvrdě zatočil, když uděláme nějakou nepravost?

Když se člověku daří, tak je velice atraktivní si myslet, že je to pro to, že si to zaslouží. Lidé k tomu mají sklon bez ohledu na to, jaký je jejich světonázor. Někdy mě uvádí v úžas, jak lidé, kteří toho až tak moc neumí, se změní, když se shodou okolností dostanou na výhodnou pozici. Jak jsou najednou pevně přesvědčeni, že je to zasloužená odměna za jejich schopnosti, a že všechny výhody a prebendy z pozice plynoucí jsou tím nejspravedlivějším oceněním.

Když se člověku daří, tak má sklon si vysvětlovat neúspěchy druhých jejich chybami. Pokud takový úspěšný člověk uznává Hospodina jako nejvyšší autoritu, tak může sklouznout k tomu, že potíže druhých vysvětluje jejich proviněním proti Bohu. To je zlé. Obávám se, že právě toto se Elífazovi, Sófarovi a Bildadovi přihodilo.

Jako poznámku pod čarou si ale dovoluji podotknout, že mi pořád připadá lepší, že Elífaz, Sófar a Bildad vyznávají Hospodina, než kdyby vyznávali Baala.

Jak to ale tedy je s Boží odpovědí na hřích? Vždyť přece víme, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by bral jméno jeho nadarmo, víme, že stíhá viny. Tak to máme v Desateru.

To, jak se staví Hospodin k lidskému hříchu, to je velký příběh, jenž vrcholí obětí Ježíše Krista. Jeho základem je na jedné straně jasné pojmenování situace člověka jako hříšníka, na druhé straně Boží výzva k následování podložená jeho krokem milosrdenství vůči nám, tedy mně i tobě. Tento Boží příklon k člověku lze zachytit i v knize Jób. Alespoň já ho nalézám ve slovech muže jménem Elíhú, který – kde se vzal tu se vzal – celou dobu poslouchal a má leccos kritického k vyřčení. Do dnešního kázání se ale už Elíhú nevejde. Budeme si muset vystačit s tím, jak vidí životy svévolníků Jób.

Snadno lze nabýt dojmu, že v tom úplně jasno nemá. A může se zdát, že není sám. Na mnoha místech Starého Zákona najdeme slova podobná těmto slovům Jóbovým:

Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy!.

Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu,

jsou jako sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.

Na mnoha místech Starého Zákona ale také najdeme slova podobná těmto slovům Jóbovým:

Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný,

jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklém morkem.

Druhý zemře s hořkou duší, ani okusil co dobrého.

Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.

Tohle vše Jób říká. A také se ptá:

Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se,

kupí statky, své potomstvo mají pevně okolo sebe, své potomky mají před

očima, v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá.

Ono se zdá, že si s tím Jób neví rady. Ale je to jenom zdání, ke kterému svádí rychločtení. V textu knihy se mnohé otázky a argumenty pořád jakoby opakují, točí dokola. A tak může ujít naší pozornosti, že mezi tou lamentací, proč že to svévolníkům tak prochází. a téměř rozjásaným konstatováním, jak náhle hasne jejich plamen, jsou vloženy dva verše.

Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou.

Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků.

To je ono. To, co nemá pevný základ, nakonec neobstojí. A my se znovu a znovu, opět a opět, proviňujeme beznadějí, že je něco už navždy, že je už něco napořád ztracené. Že už to lepší nebude. Že to ty syčáci mají posichrovaný. Hospodinova ruka ale není ukrácena. Neztratil zájem o nás, o mně, o tebe. Rozumí nám, i když nám třeba nerozumějí naši nejbližší. Zná nás jménem, a chce, abychom i my se znali k jeho jménu. Chce, abychom se k němu hlásili, abychom o něj stáli. Hospodin, Bůh silný, věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.

Amen

Aleš Drápal

← Zpět na seznam kázání