Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Oddíl, který jsme teď slyšeli, je zakončením dlouhé Ježíšovy řeči k učedníkům. Musela jim přitom naskakovat husí kůže. Jejich Pán jim pověděl, že z chrámu, do kterého chodili, nezůstane kámen na kameni, Jeruzalém, město Boží bude zničeno, oni sami budou pronásledováni a někteří zabiti. Na nebi se objeví podivná znamení a na zemi bude patrná úzkost a bezradnost národů. A do toho všeho přijde on, jako vítěz a Pán. Nastane jeho den, o němž něco tušili proroci, jak jsme to slyšeli z Malachiáše, poslední knihy Starého Zákona.
A právě teď, když jeho učedníci se dívají s úzkostí do budoucnosti, kterou jim Ježíš otvírá, když přemýšlejí o tom, kdy to nastane, slyší jeho výzvu, která se týká jejich vnitřního života, jejich srdce. Jakoby bylo teď nejdůležitější jen jedno: být ve střehu, dát pozor na svou orientaci. „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla obtížena nestřídmostí a opilstvím a starostmi o živobytí.“ Člověk chce uniknout do světa, kde mu je dobře a Ježíšova slova hodí za hlavu. Jde o to žít a užít a na nic nemyslet, než na sebe. A to druhé pokušení, obtížení srdce, je starost o živobytí. Všichni známe, co s námi dokáže a jak snadno pohltí nejen čas, ale také prostou důvěru v Pána Boha, že On ví, čeho je nám třeba a neopustí nás. S obtíženým srdcem se těžko vyhlíží den příchodu Pána Ježíše. Martin Luther v jedno kázání prohlásil: „Nechtěl bych se nikdy narodit, kdyby neměl nastat den Kristova druhého příchodu.“ S takovou radostí máme na něj čekat. Proto máme dávat pozor na své srdce – to je náš úkol, aby to pro nás nebyla past, do které se spadne, ale den vykoupení.
Pán Ježíš nás určitě nechce děsit, ale doba před jeho příchodem bude velmi těžká pro celý svět a pro jeho lid zvlášť. Ale učedníci slyší, že je možné tomu všemu, co má přijít, uniknout. Neřekl nám, jak se to stane, ale řekl, co máme dělat. „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít a mohli stanout před Synem člověka.“ Bdělý je ten, kdo čeká Pána Krista každý den svého života. A čeká na něj, když se modlí, trvale a pořád s prosbou o Boží sílu, protože ví o své slabosti, strachu a ubohosti. Jen v této síle můžeme vydržet s vírou v Pána Ježíše Krista, ať už přijde cokoli. A jednou budeme před nám stát. To znamená, že se naplní to, z čeho se radoval apoštol Pavel: „Pak už budeme navždy s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“
Amen.