Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dnešní nedělí, poslední před adventem, končí církevní rok. Neshoduje se s obyčejným kalendářem, protože nám připomíná samé neobyčejné věci, které může vzít vážně jen Boží lid: že na tento svět přišel podle prorockých slibů Spasitel, který se pro nás narodil, pro nás zemřel a vstal z mrtvých, dal nám svého Ducha a jednou, na konci lidských dějin zase přijde, ve své moci a slávě. A právě o tomto konci si čteme z Písma svatého už pradávna s celou Církví tuto neděli. Je to dobře, protože jinak bychom se k tomu možná nedostali. Konec je něco zvláštního, nepříjemného a my se chceme spíš povzbudit, než polekat. Když bude o konci všeho mluvit člověk, autor fantastických hororů či vědec, zděsí nás. Ale když k nám mluví Písmo, je to jiná řeč. Je plná naděje, protože příchod Páně na konci není zničení, ale záchrana. On nás přece nevykoupil proto, aby nás opustil, ale aby se s námi setkal. Konec, o němž slyšíme z Bible není naštěstí spojen s našimi možnostmi uskutečňovat zlo, ale je spojen s ním. A proto to není horor, ale záchrana, na niž se těšíme.
Z evangelia jsme četli, že příchod Páně bude nečekaný, stejně jako je nečekaný zloděj v domě. Nedá se stanovit a vypočítat. Aby Pán Ježíš učedníkům tuto pravdu vštípil do jejich paměti, řekl jim něco, čím se možná před nimi „shodil“: kdy nastane ten poslední den, to nezná nikdo, ani andělé ani Syn, ale jen sám Bůh Otec. Ani on, jejich Pán a Mistr neurčuje tuto chvíli, jen Otec v nebesích. Do Božího kalendáře nenahlédl nikdo, ani andělé, ani ten, který přijde v Boží čas. Tím víc je třeba bdít, být připraven. Apoštol Pavel tuto připravenost vyjádřil obrazem z tehdejšího vojenského života: jde o to, mít na sobě zbroj, která chrání, pancíř víry a lásky, a k tomu přilbu naděje. Jsi připraven, když máš víru, lásku a naději, když věříš Božímu slovu, miluješ svého Pána i svého bližního a vyhlížíš to, co přijde jako svou spásu.
Náš krátký oddíl z druhého Petrova listu však chce odpovědět na otázku, která nás určitě mnohokrát napadla. Proč už to trvá tak dlouho? Proč Ježíš stále ještě nepřišel, proč nás tak dlouho napíná? Trvá to přece už moc dlouho a naše víra, láska a naděje nevydrží. Čtenáři Petrova listu, křesťané prvního století, očekávali Pána v jistotě, že se ho určitě dočkají. Přitom šlo jedno pronásledování za druhým a Ježíš nikde. A tu autor našeho apoštolského listu těmto unaveným, netrpělivým a možná zklamaným lidem, kteří spoléhali, že jejich spása v Kristu přijde brzo, laskavě vysvětluje: „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ Bůh má svůj kalendář, do něhož nedává nahlédnout, ale má také své hodiny, které jdou jinak než ty naše.
Proč to tedy tak všechno protahuje, proč otálí, když to slíbil? A tu i my slyšíme něco, nad čím musíme hodně přemýšlet: „Pán neotálí splnit své zaslíbení, jak si to někteří vykládají, ale má s námi trpělivost.“ Trpělivost s námi, kteří jsme haštěřiví, nedůtkliví, ješitní, sobečtí a mocichtiví. Trpělivost s církví, která už od začátku své existence – o tom se dočteme v mnoha apoštolských listech či Skutcích apoštolů zapomínala na to, že „největší je láska.“ Četl jsem v jedné odborné knize otřesnou větu: „přes tři miliony žen bylo upáleno na hranici protestantskými a katolickými kněžími mezi léty 1450 a 1750 ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého.“ Jak velikou trpělivost musí s námi mít náš Pán! Jak bychom měli využít přidaný čas k nápravě toho, co jsme pokazili a čím jsme se provinili!
A přece ten, který přijde jako Soudce našich velkých i malých vin, nechce nikoho odsoudit. To je jedno z velikých slov naděje pro církev i pro svět: „On si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ To je šance pro všechny bez rozdílu, to je úmysl Boží lásky s tímto světem. A je proto ještě nepřišel Pán, abychom měli čas činit pokání, změnit své smýšlení, zastavit se na zlé cestě a obrátit se se vší důvěrou, láskou a nadějí k němu.
Amen.