Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme dnes v úvodním slovu ze žalmu slyšeli výzvu, aby se pozdvihla nadpraží vrat a otevřely se brány věčnosti, je to v souvislosti s příchodem Krále slávy, Hospodina zástupů. Dávné očekávání proroků Starého Zákona se upínalo k jeho dni, kdy přijde ve svém majestátu a moci. „Aj Panovník Hospodin proti silnému přijde a rámě jeho panovati bude nad ním.“ (Izaiáš 40,10)
Ale Pán Bůh sám se rozhodl svou moc prokázat jinak, než jak mnozí čekali. Ve svém Synu Ježíši přišel k nám jako tichý král, jak jsme slyšeli z evangelia. Nepřišel nás odsoudit, ale zachránit ve své lásce. To je způsob, v němž poznáváme jeho pravou podstatu: Bůh Spasitel člověka.
A tento Spasitel stojí, jak jsme slyšeli z jeho vlastních slov, u dveří a klepe. Nevíme, co jsou vrata věčná, o kterých slyšíme v žalmu, ale tyto dveře, pořádně uzavřené na několik západů jsou v nás. Je to celý náš vnitřní život, jemuž můžeme říci „naše srdce“, A on stojí před ním jako žebrák, ťuká a chce dovnitř. Ne proto, aby nám ublížil, ale aby s námi večeřel, aby nám ukázal, jak po nás touží. Král slávy a přece tichý král, ten, jemuž je dána všechny moc na nebi i na zemi, a přece čekající na naše rozhodnutí. Respektuje nás, protože nás bere vážně. Nevyrazí dveře, protože jeho způsob je jiný než všech násilníků. On čeká na naši lásku, která ho přijme.
A co když se dveře neotevřou? Co když jeho ťukání, které je tiché, ale slyšitelní, člověk nevezme na vědomí? V našem textu se o tom nemluví, ale můžeme asi správně předpokládat, že odejde. A pak člověk může zůstat jen sám se sebou, bez jeho přátelství. Proto list k Židům i nás varuje: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru.“ (Židům 3,15). Advent znamená příchod. Když slyšíme zvěst evangelia, je to chvíle jeho příchodu k nám. Ale musíme mu otevřít srdce a přijmout jej, aby mohl s námi zůstat. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“
Amen.