Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Na celém světě dnes budou v nejrůznějších jazycích znít slova vánočního evangelia o narození betlémského děťátka. Od té chvíle už uplynulo hodně času a přece tu událost si připomínáme s velikou radostí každý rok, i o těchto posledních vánocích druhého tisíciletí. Máme k tomu důvod: vždyť i nám se narodil Spasitel, ne vymyšlený Ježíšek – dárkonoš, který plní dětská přání i kasy obchodních domů, ale skutečný zachránce z našeho hříchu, ať už má jakoukoliv podobu.
Na tohoto Spasitele, který lidem chodícím v temnotách rozsvítí veliké světlo, čekaly celé generace. Dávno před tím, než vstoupil do našich dějin, se proroci těšili tím, že se narodí dítě, že nám bude dán syn a s ním přijde pokoj bez konce, jak jsme slyšeli z proroctví Izaijášova. To zvláštní dítě dostane zvláštní jméno, které se nehodí na nikoho z nás: jsme totiž určeni časem, ale on je Otec věčnosti. Není tu na chvíli, jako my, protože v něm přichází věčný Bůh. To je tajemství tohoto děťátka, jež matka Marie položila do jeslí a obvinula plénkami. Je zcela bezmocné, a přece je Knížetem pokoje. A prorok Micheáš, který přes sedm století viděl Betlém jako místo jeho narození, o něm říká – a tak jsme to četli na začátku: „On sám bude pokoj“ (Micheáš 5,4). Pokoj, v řeči Starého Zákona ŠALOM, není jen klid či pohoda, jak po ní touží každý člověk, zvláště o vánocích. Pokoj je naprostá a dokonalá plnost všeho dobrého, které dává Bůh. Ten Ježíš narozený v Betlémě je skutečný pokoj pro člověka v tom nejplnějším smyslu. Mimo něho najdeme jen náhražky a šidítka, toužení a nálady, které dlouho nevydrží. On je pokoj, který v něm nám dává Bůh. A ten převyšuje – jak to napsal apoštol Pavel – všeliký lidský rozum. Je nepředstavitelný pro nás, kteří známe svůj neklid, tenze, deprese a úzkost ze stále přibývajících úkolů či zdravotních obtíží. A přece ten pokoj v Ježíši Kristu je skutečností jako je skutečné jeho narození, jeho život, jeho smrt pro nás i jeho vzkříšení, jímž je prosvětlena každá neděle, i ta dnešní.
Když se narodil, zaznělo betlémským pastýřům první vánoční kázání v lidské historii. Tím kazatelem – zvěstovatelem evangelia, je anděl. A my – třebaže nejsme andělé, ale i na kazatelnách jen lidé všem bídám poddaní, máme toto vzorové kázání opakovat, stále znovu, bez ohledu na to, jaká je poptávka a co je v kurzu. Moderní člověk je ochoten vyměnit dědu Mráze za Ježíška, ale nechce nic slyšet o Spasiteli Ježíši; to ho dráždí a provokuje. A přece běda nám, jestli nezazní z našeho svědectví andělské kázání: „Nebojte se, neboť narodil se vám dnes Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově.“ Vám nepřipraveným, Bohu odcizeným lidem, vychovaným v materialistickém myšlení, rozvráceným a nejistým, kteří si chcete udělat sváteční náladu, po níž nebude zítra ani stopy, vám a dnes se narodil Spasitel, kterého tolik potřebujete, i když si to nechcete přiznat. Bojíte se, že si zadáte, či naletíte, jako už tolikrát? Nebojte se, protože se vám narodil Spasitel, ne šejdíř či manipulátor se zbožnými city, ale ten, jenž za vás obětuje sám sebe, aby se naplnilo prorocké slovo: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ Když pastýři uslyšeli tuto dobrou zprávu v andělském kázání, zazněla po kázání píseň chvály. Zpívalo ji množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Narození Spasitele uvedlo celé nebe do pohybu. Jakoby nám Lukáš chtěl říci, že tady jde o záležitost kosmickou, s nepředstavitelným dosahem. V knize Jobově čteme, že při stvoření Země „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a plésali všichni synové Boží.“ (Job 38,7). Andělé tenkrát chválili Boha, který stvořil naši zem, nyní jej však chválí za to, že této zemi, na níž tolikrát se objevilo naše zlo, takže jsme ji prosytili slzami a krví, dal Spasitele, jediné východisko z naší slepé uličky, do níž jsme se dostali svým hříchem. Proto zpívají ono veliké GLORIA , Sláva na výsostech Bohu.
Celý ten andělský zpěv se často chápe jako krásné vánoční přání: A Bůh má slávu v nebi a na zemi lidem ať je dán pokoj. A to lidem dobré vůle, tedy lidem hodným, kteří se snaží dělat druhým radost. Přirozeně, že do této skupiny se ochotně započítáme, protože o sobě máme většinou vysoké mínění. Ale je to naštěstí jinak: ten chvalozpěv není přáním, ale ujištěním. Bůh má svou slávu a nikdo mu ji nemůže vzít. A pokoj už je dán, je tady, stal se skutečností. I když lidé budou dál ukazovat svou kainovskou podobu – a andělé nejsou tak naivní, aby nás neznali – i když stále vymýšlíme malé i velké konflikty, za něž pak obviňujeme Pána Boha, ten pokoj – a vzpomeňme na prorocká slova: „On sám bude pokoj“, ten mezi lidi sestoupil v Ježíši Kristu. Dvě tisíciletí je mezi námi a kdo tohoto Spasitele přijme vírou do svého srdce, pozná, že andělé měli pravdu. A ten pokoj, ta skutečná záchrana našeho nepokojného, Bohu nepřátelského života, ten není jen pro někoho, není to pokoj lidem dobré vůle. Ten vánoční div je v tom, že je to pokoj nabídnutý všem bez rozdílu. Však i ekumenický překlad čte: pokoj mezi lidmi, Bůh má v nich zalíbení. Ta dobrá vůle je na straně Boží, nikoliv na naší – na to jsme Bohu příliš odcizeni ve své pýše. A to je to největší tajemství narození Ježíše Krista, který je naším Pánem a Spasitelem, že Bůh má v nás zalíbení.
Asi znáte smutný bonmot: Čím více poznávám lidi, tím víc miluji psy. Pán Bůh nás poznal dokonale, ví co jsme zač a přece slyšíme z úst jeho andělů, že si nás oblíbil. Říká nám své ano, i když my jako lidstvo říkáme všem jeho přikázáním své pyšné NE. Bůh nečeká, až my jej začneme milovat, to by se nikdy nedočkal. On poslal svého Syna jako Spasitele, a tím nám ukázal, že mu o nás jde, protože má v nás zalíbení. To nikdy nepochopíme, můžeme o tom pochybovat, ale nemůžeme to změnit. Neboť se skutečně narodil ten, v němž se zjevila Boží láska k nám všem bez rozdílu.
SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU JAKOŽ BYLA NA POČÁTKU BUDIŽ NYNÍ I VŽDYCKY I NA VĚKY VĚKŮ.
Amen.