Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když apoštol Pavel chce svým přátelům v maloasijské Galacii názorně vysvětlit, jak se změnil jejich život, když uvěřili v Krista, užívá k tomu srozumitelného obrazu: nezletilý syn bohatého otce musí čekat na své dědictví až do stanovené doby. Má nad sebou vychovatele, kterým je podřízen a vlastně se ani příliš neliší od tehdejších otroků, kteří jsou zbaveni svobody a musí poslouchat.
Adresáti apoštolova dopisu vyšli z řeckého prostředí. Proto dobře rozuměli Pavlovým slovům: „když jsme ještě byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí“. Pohanské náboženství se bálo moci slunce, měsíce, či hvězd a snažilo se je uchlácholit nejrůznějšími kulty. Je to skutečně otroctví, žít v neustálém strachu z tajemných sil, které člověka mohou ohrozit. Mnoho dnešních lidí v tomto otroctví pověry strádá stále.
Ale Galaťané to měli ještě o to složitější, že poznali i další úzkost. Z Pavlova listu víme, že do galatských sborů přišli lidé, kteří zdůrazňovali židovský zákon jako nezbytnou podmínku spásy. Kde je však jistota, že jej člověk stačí dodržet cele a beze zbytku?
Ta situace otroka, který je poddán ve strachu pověře nebo liteře zákona se však změnila „když se naplnil stanovený čas“. Pán Bůh rozhodl ne podle zralosti lidstva – zdá se, že je pořád stejně nedospělé jako tehdy, ale podle své moudrosti, že má nastat něco radikálně nového. Tehdy „poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“. Pán Ježíš Kristus byl Žid, byl obřezán, chodil do chrámu, jak bylo nařízeno, plnil všechno, co Zákon vyžadoval. Ale tato podrobenost Zákonu Božímu nebyla formálním plněním náboženských povinností: už jako dvanáctiletý řekl: „Musím být tam, kde jde o věc mého Otce.“ A proto šel poslušně až na kříž, i tam musel být, protože tam šlo o naplnění Boží vůle, aby skrze jeho smrt jsme mohli my, kteří Zákon nikdy nemůžeme naplnit, být Božími dětmi. „Vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, abychom byli přijati za syny.“
Není to představa, není to iluze, je to skutečnost. A ta je potvrzena právě tím, že Pán Bůh nám dal svého Syna. On je Syn od věčnosti, my jsme skrze něho adoptováni do Boží rodiny. A můžeme stejně jako On přistupovat k Bohu ne jako otroci, kteří mají strach, ale jako děti, které mu důvěřivě říkají „Otče“. Je to tak velké slovo, že apoštol je uvádí i v aramejštině, abychom věděli, jak znělo v ústech Pána Ježíše.
Právě toto slovo, jímž Bohu vzdálený člověk vstupuje do jeho nejtěsnější blízkosti, je potvrzením apoštolových slov: „Už nejsi otrok, ale syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“
Amen.