Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Boží lid prožívá hořké chvíle v područí nepřátel. Předchozí kapitola nám dává nahlédnout do jeho bezútěšné situace: „Lid je oloupený a popleněný, jinoši všichni spoutáni vsazeni do vězení. Stali se loupežnou kořistí a není kdo by vysvobodil.“(42,22) Taková je skutečnost, kterou prorok Izaiáš prožívá se svým národem.
A právě do této tvrdé reality zní slovo Hospodinovo. Je tak osobní, že se týká nejen celku, ale každého jednotlivce. A ten slyší: „jsem tvůj stvořitel, tvůj tvůrce.“ Nejsi na světě náhodou, ale já jsem ti dal život, nepatříš nikomu jinému než mně. Povolal jsem si tě jménem. Jsi můj, neboj se!
Když Pán Ježíš vstoupil do naší lidské mizérie, toto ujištění Boží lásky a pomoci dostalo jiný, nekonečně větší rozměr, protože v Kristu zní ke každému člověku. Když jsme četli o Zacheovi, slyšeli jsme, že jen Pán Ježíš oslovil jménem. A nejen oslovil, ale také povolal k záchraně, k spasení, jež v něm přichází. Jakoby z celého Ježíšova jednání znělo tomuto celníkovi: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě jménem, jsi můj!“ Už nepatříš mamonu, ale mně!
Každý křest, kde se člověk přiznává k Ježíši Kristu, je potvrzením, že ten, jemuž patříme, nás k sobě zavolal docela osobně, naším vlastním jménem. Už tím je vyjádřeno, že nás zná dokonale: nejsme před ním špendlík v kupce sena, nicka, ztracená v šesti miliardách lidstva, ale jsme právě ti, kteří mají své nezastupitelné jméno a svou jedinečnost. Se všemi našimi geny, naší dědičnou výbavou, našimi sklony k depresi, s pocity smolařství či neskladnou povahou, s tím vším, co patří k našemu jménu, si nás zavolal k víře a říká nám: „Neboj se, jsi můj!“ Vody a oheň, o nichž je v našem textu řeč, nepochybně znamenají zkoušky, pokušení a těžkosti života. Těch ani věřící člověk není zcela uchráněn, ale smí slyšet velký slib: „já budu s tebou.“ Nebudeš sám ani v nejhorších chvílích, a nic tě neodloučí od mé lásky, život ani smrt. „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj!“
Amen.