Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Skutečnost, že jsme přišli na svět, je jedno veliké tajemství. Věřící člověk ví, že za ním stojí sám Bůh. J. V. Sládek to vyjádřil slovy: Z náruče Boží, odkud jsme vyšli, byli jsme na mžik posláni v svět: Čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, že to není nadsázka: léta běží a celý život je vlastně velmi, velmi krátký. Nechceme si to připustit, ale všemi radostmi i starostmi jdeme vstříc svému konci. Narodili jsme se proto, abychom zemřeli.
A přece – naštěstí – to pro křesťana není všechno. Nekončí povzdechem či výčitkou, ale stále začíná chvalozpěvem jako autor Petrova listu: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ Tady je ten rozhodující moment našeho života, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Smrt jako tečka za lidským životem byla jeho vítězstvím nad ní změněna v dvojtečku: nekončí se, ale nově začíná. Když on přemohl svým vzkříšením všechnu beznaději, která je spojena s tím, že musíme zemřít, pak se něco stalo s námi, kteří mu věříme: narodili jsme se k živé naději. Naděje je pravým opakem zoufalství, které už se nemá na co těšit. Bezvzkříšení Pána Ježíše, bez vědomí jeho přítomnosti, bez výhledu k věčnému životu, jež zde apoštol nazývá „dědictví nehynoucí, připravené pro vás v nebesích“, člověk má před sebou jen nicotu. Snad s touto perspektivou někdo dovede žít, ale jak veliký dar je život v naději, že pro Krista nebudeme nikdy opuštěni. Dokonce ani v těch různých životních zkouškách, o nichž apoštol píše, které mají protříbit naši víru, aby nebyla formální, ale ryzí jako zlato.
Když slyšíme o živé naději a opravdové víře, nemáme před sebou jakýsi líbivý barvotisk křesťanské existence. Každý z nás ví, jak je snadné spadnout do totální beznaděje, když přijde pokušení. Jsme sevřeni a smutní, jakoby žádné vzkříšení nebylo. A když je nám zle, z víry toho zbývá pramaloučko. I Kalvín věděl, že křesťané nejsou pařezy, aby se zbavili lidských citů a nebáli se nebezpečí. Kdyby záleželo jen na nás, byli bychom brzy v koncích. Ale když si s námi Pán Bůh začal, neopustí nás. To je přesvědčení Petrovo: „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení. Z toho se radujte!“ I nad vaší nadějí a vírou bdí Boží moc.
Proto věříme i dnes, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Neviděli jsme ho jako Tomáš a ostatní učedníci. A přece je nám tak blízký, že ho milujeme jako svého jediného Pána. Tak k naději a víře, o níž dnešní text mluví, se připojuje láska, ten nejosobnější vztah k tomu, jehož známe jen ze svědectví apoštolů, ale který je nám tak blízko, že můžeme vyznat jako Tomáš: „Můj Pán a můj Bůh.“
Nenarodili jsme se, abychom skončili v nicotě, ale měli v něm život věčný, který nám nikdo nevezme. I kdyby nám bylo úzko a smutno z toho, jak to dnes na světě vypadá, i kdyby nás svíral stesk, že všechno tak rychle uteklo, opakujme si slova chvály a vděčnosti z našeho oddílu: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“
Amen.