Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když Ježíš učí v chrámě a říká slova, nad nimiž jsou jeho posluchači v rozpacích, je stále ještě sváteční čas. Předchozí kapitola evangelia, na niž navazuje náš oddíl, zmiňuje, že Izrael právě slavil svátek stánků, který připomínal jeho putování po poušti. Trval několik dnů a celý chrám byl osvětlen mnoha světly. Svítil do noční tmy a každý z účastníků slavnosti si mohl připamatovat zaslíbení, jež znělo z proroků, že do tmy, jež přikrývá všechny národy, zazáří světlo. Ti, kdo v chrámu oslavovali v té nádherné iluminaci Boží péči o Izrael, který z Egypta došel do zaslíbené země, mohli být hrdi na to, že patří k tomuto lidu, jemuž dal Bůhsvůj Zákon, světlo, jež ostatní národy neznaly.
A právě do této povznesené nálady zní teď Ježíšovo slovo: „Já jsem světlo světa.“ Jakoby celý zářící chrám měl být jen kulisou něčeho nečekaně nového. Ten, který mluví, je světlem pro celý svět, pro všechny lidi.
Něco takového by netvrdil o sobě žádný normálně uvažující člověk. Snad jen nějaký megaloman, který patří někam na kliniku. Tak to cítíme my. Žid v Ježíšově svědectví o sobě však nadto musel cítit ozvěnu Božího jména zjeveného Mojžíšovi: JSEM. Každý Izraelec věděl, že jen Hospodin sám je světlo. Však prorok volá: „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva.“ (Iz. 60,1). Když Ježíš říká to, co říká, naznačuje tím svou jednotu s Bohem, a to je rouhání. Proto se proti Ježíši zvedá zásadní odpor. Vždyť vydává svědectví sobě a nemá nikoho, kdo by to potvrdil. Podle Mojžíšova zákona bylo pravdivé svědectví dvou svědků. Pán Ježíš to dokonce sám uznává, ale se zvláštním připomenutím: „Ve vašem zákoně je to psáno.“ Sami poznáváme, že je tu zvláštní odstup proti tomu, co Židé pokládali za první a poslední – a to by právě Zákon. V něm byli zakotveni a přemýšleli o něm dnem i nocí.
Ježíš, který nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, však říká: to je váš Zákon. On jej nemusí dodržovat – jako všichni ostatní, aby se přiblížil Bohu: On k Bohu patří jako Syn patří Otci. On sám je to jediné Boží slovo, v němž Bůh otevírá svou náruč do široka pro všechny, pro celý svět.
Zatímco farizeové kolem Ježíše mluví stále znovu o Zákonu, On mluví o Otci. Ten ho poslal a on sám je svědek pravdivosti jeho slov. A právě tady zní otázka, v níž není pouhá zvídavost, ale spíš výsměch: „Kdo je tvůj otec?“ Pořád o něm mluvíš – kde ho tedy máš? Tato otázka vlastně nikdy nezmlkla. Kde máš, křesťane, toho Otce, který miluje své děti, když na světě je tolik bolesti, zla a utrpení? Vyznáváš to, že věříš v Boha Otce – kde tedy zůstal v první či druhé světové válce, kde je dnes, když všude vládnou jen peníze? Na ty věřím, na Osud, na převtělování, ale na lásku Boha Otce mě nenachytáš! Kde je tvůj Otec?
Pán Ježíš na to neodpověděl: pojďte, já vám ho ukážu, ale řekl: Kdybyste znali mě, znali byste i mého Otce.“ Není jiná cesta k Otci než víra v Syna – a právě tu odmítali. Že je Bůh tvůj Otec poznáš jen tehdy, když poznáš vírou v Ježíše jeho Syna. Jinak to nejde. V tom je evangelium zcela určité a jednoznačné, a proto i dnes stále pohoršující. Ježíš ukazuje na sebe, abychom poznali, že máme skutečně Otce, který je nám blízko, je s námi.
Prastará lidská otázka zní: Odkud přicházím a kam jdu? Každý z nás je sám sobě tajemstvím, jež nedokáží plně odhalit ani ti nejmoudřejší znalci a myslitelé. Nedovedeme najít přesvědčivou odpověď na to, kdo vlastně jsme, proč tu jsme a jaký je smysl našeho života, co s námibude, až život skončí. Ten, který k nám mluví, jediný může říct: „Vím, odkud jsem přišel a kam jdu.“
A přece Ježíš nechce, aby člověk zůstal v této nevědomosti. Proto říká o sobě to, co dráždí, ale co je pravda: „Já jsem světlo světa.“ Není to básnická metafora, ani projev nezřízené pýchy. Je to dar, který nám dává, protože myslí na náš obyčejný život. Tam tolikrát můžeme bloudit a jít špatným směrem. On přišel, aby nám byl světlem. Nechce nás oslnit, nechce se blýsknout, chce být trvalým světlem pro celý náš život.
To světlo však zapuzuje tmu jen tehdy, když člověk Ježíše následuje. A to znamená jít v jeho směru, dát mu svou důvěru, dát mu zapravdu. Kolik je dnes na světě temnoty, která zmalomyslňuje a děsí! Častokrát musíme jít tmou nejistoty, jestli Pán Bůh na nás nezapomněl a jednou nám bude jít údolím stínů smrti, jak připomíná 23. žalm. Ale všemu tomu navzdory Ježíš září i nám jako světlo, které zapuzuje každou temnotu v nás i kolem nás. On řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“
Amen.