Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme začínali tyto Služby Boží, znělo k nám slovo ze Starého Zákona jako zaslíbení. „Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo“ (Iz. 58,10) Jestliže pomůžeš člověku, který je na tom zle, Pán Bůh na tebe nezapomene. Z Janova listu jsme pak slyšeli, že milovat Boha, aniž by tato láska se projevila ve vztahu k bratru, je fikce a sebeklam: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Opravdový vztah k Bohu se musí nějak obrazit ve vztahu k bližnímu, který nás potřebuje.
Náš oddíl z evangelia Matoušova tvoří část Ježíšova Kázání na Hoře. Pán v tomto úryvku mluví právě o tomto vztahu pomoci bližnímu. Pro židovské posluchače to bylo něco samozřejmého. Zbožný člověk, tedy žijící správně podle Božího Zákona, kromě modlitby a půstu pomáhal chudým dobrovolným darem. Modlitba, půst a almužny byly pokládány za skutky spravedlnosti, jimiž člověk prokazuje svou lásku k Bohu.
Mohli bychom namítnout, že to všechno může být jen věc výchovy a zvyku, nikoliv živého a láskyplného vztahu k Bohu. Apoštol Pavel měl ke každému „skutkařství“, v němž cítil zbožnou pýchu, která odmítá Kristův křiž, velkou nedůvěru. ostatně celé apoštolské svědectví upozorňuje, že naše spása není ukotvena v tom, co my děláme pro Boha a pro bližního, ale co On učinil pro nás. „V tom je láska? ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1J 4,10). To je vrcholné poznání pokorné a radostné víry křesťana, kterou působí Duch svatý. A přece to neznamená, že Pán Ježíš odmítá to, čím jeho židovští posluchači chtějí projevit svou lásku k Bohu. Z našeho textu je zřejmé, že jim dává jen jedno základní upozornění: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi jim na odiv.“ Jakoby chtěl říci: Dělejte to nenápadně, ať si druzí ani nevšimnou. „Jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ Pán Bůh z takovýchto skutků nemá žádnou radost.
Činit dobro druhému – to je obsah slova „dobročinnost“ – je něco krásného a potřebného. Ale vždycky záleží na tom, jaké jsou přitom naše vnitřní pohnutky. Pán Ježíš se zde zmiňuje o lidech, kteří prokazují dobrodiní, aby budili pozornost. Původní novozákonní text uvádí, že před sebou vytrubují v synagoze i na ulicích. Asi to není jen obrazné přirovnání. V tehdejší době bylo běžné, že dárci odevzdávali své dary pro chudé při bohoslužbách. Kdo dal hodně, mohl zaujmout čestné místo v modlitebně, kdo dal mimořádný příspěvek, tomu na poděkování zatroubil chrámový služebník na roh. Právě tyto lidi, kterým zní fanfáry obdivu a uznání, Pán Ježíš nazývá pokrytci, v řeckém textu „herci“. Hrají roli těch, kteří milují Boha, ale jde jim vlastní čest a důležitost. Dělají to, aby „došli slávy u lidí“. Nejde tolik o pomoc druhému, ale o prosazení sebe sama. To je nebezpečí, na něž nás Pán Ježíš upozorňuje: když prokazuješ dobrodiní, dej si pozor, aby to nesloužilo nakonec tobě! Abys nevyrostlve vlastních očích, že jsi tak obětavý ve prospěch druhého, aby sis nepřipomínal, kolika lidem jsi pomohl a nezpyšněl „slyš mou radu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví levice tvá, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto.“
Pán Ježíš zřejmě chce, aby to zůstalo skryto i před námi samými a my byli jako ti, o nichž mluví ve svém podobenství: přijali svého Krále v těch, kdo potřebovali jejich pomoc, ale vůbec o to nevědí. Jde o skryté skutky lásky, v nichž člověk nehledá sebepotvrzení, ale které právě proto bere Bůh vážně. „Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“
Amen.