Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ti lidé, kteří Ježíše žádají o znamení, které by viděli a mohli v něho uvěřit, byli účastni nasycení zástupů. Jan o tom vypráví na začátku této šesté kapitoly svého evangelia. Z pěti ječných chlebů a dvou ryb se nasytilo pět tisíc hladových lidí. „Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím, stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ Těmito prostými slovy je popsáno to, co se vymyká vší naší logice a zkušenosti a co lze označit jako zázrak.
Ale je vidět, že ani tento div Ježíšovy pásky nezměnil lidské srdce a neprobudil víru. Vždyť právě ti, kdo to viděli na vlastní oči a byli Ježíšem obdarováni, chtějí teď důkaz pro svou víru, nějaké nové znamení jeho moci. Něco takového, jako byla mana na poušti. ne chléb z Ježíšových rukou, ale chléb z nebe, který jedli jejich předkové. „Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: Dal jim jíst chléb z nebe.“
Víra nepotřebuje důkaz, znamení, nevěra žádá stále nové a atraktivnější. Ale Pán Ježíš nedává sestoupit maně, aby je přesvědčil o své moci. Naváže však na jejich slova o chlebu z nebe, aby je vedl od biblického příběhu z izraelské minulosti k živé současnosti. když jsme četli z epištoly Jakubovy ujištění: „Každý dobrá dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel,“ je to zcela v Ježíšově duchu. I ta mana nebyla Mojžíšovým darem, ale darem Otce. A náš Pán ukazuje k daru, který je ještě větší a týká se nejen Izraele, ale celého světa. Není to věc biblické dějepravy, ale přítomné chvíle: „Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Mana byla jen pro jeden národ, ale tento chléb je pro každého člověka.
My všichni hladovíme po lásce, bezpečí, naději a radosti. Strádáme tím, že nám druzí nerozumějí, že máme v sobě vnitřní nepokoj. Ve světě lží a polopravd může duše hladovět po pravdě, smyslu a jistotě. A slyšíme tichý hlas, který přes hranice časů zní právě k nám: „Já jsem chléb života, kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
Přijít k Ježíši mohu skutečně tak, jaký jsem. Se vší svou žízní a se svým hladem, se svou nešťastností, se svými pochybnostmi a nepokojem, se svou rozvráceností a svými hříchy. Nejsem pro něho břemenem, ale darem od Otce. „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně.“ Všichni hladoví po pásce a odpuštění přicházejí k tomu, který kvůli nim sestoupil jako Boží chléb z nebe. A nikdy nepřijdou nevhod: „kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“
Amen.