Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jedno z velkých biblických slov je naděje. Snad bychom mohli říci, že je to schopnost i ve smutku, strachu a tísni vyhlížet k dobrému konci.
Naděje křesťana vyhlíží k Ježíši Kristu, který přijde znovu na náš svět. Však to stále vyznáváme slovy Apoštolského vyznání: sedí na pravici Boží, odkud přijde soudit živé i mrtvé. „Naděje tedy vyhlíží jeho příchod, který už se nedá přehlédnout. Když vstoupil do našich dějin před dvěma tisíci lety, většina lidí si toho ani nevšimla. Jen pár rybářů poznalo jeho slávu a vydalo nám o něm svědectví. My jsme mu uvěřili a vyznáváme jej jako Pána. Ale nikdy jsme jej neviděli. Ale on sám slíbil, že až přijde podruhé, lidstvo „uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“
Tak to slyšíme z jeho vlastních slov. Ale slyšíme zároveň o tom, co jeho příchodu bude předcházet. Není to nic pěkného a uklidňujícího. Něco se bude dít v kosmu, „neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“To si ani nedokážeme představit. Zato už lépe rozumíme co znamená „úzkost národů, bezradných, kam se podít.“ Pocit nejistoty a ohrožení po teroristickém útoku v Americe už známe všichni.
A přece náš Pán o tom všem mluví ne proto, aby nás zdeptal, ale abychom se tím víc s nadějí dívali vpřed. Tam je přece on, k němuž voláme „Přijď Pane Ježíši!“ Jestliže se všemu přibližuje konec, pak v něm je to dobrý konec, ne naše záhuba, ale naše vykoupení. A proto nemusíme svěsit beznadějně hlavu, ale pozvednout ji v naději. On sám nás k tomu vybízí: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“
Amen.