Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou.
Neboj se. Neměj strach, nestrachuj se. Jestli něco potřebujeme tak právě toto jsou slova, která potřebujeme slyšet ovšem jsou-li to slova pravá a ne falešná. Kdo z nás ve chvílích upřímnosti sama k sobě nepociťuje obavy a strach? Kdo z nás se nebrání informacím, zprávám i faktům, které v sobě nesou zvěst něčeho, co nás vyvádí z klidu. A do této situace zní slovo bible. Zřetelné a jasné. Jednoznačné jako hlas polnice, jako zvuk zvonů jako slovo matky všelijak ustrachovanému dítěti. Neboj se! To, co se říká v našem textu – „Neboj se“ – by bylo možno vytrhnout ze souvislosti a přivlastnit si ho. Prostě si pro sebe říkat „neboj se“ třeba protože jsi silný, mocný, chytrý nebo dokonce „někdo“. Proto se nemusíš bát. Nejsi přece žádný nebojsa. Můžeme si to říkat a assertivně se zesíleným sebevědomím sama sebe o tom přesvědčovat, že nemáme se čeho bát. To je možno dělat. Otázkou je, zda tomu je skutečně tak jak se ve skutečnosti věci mají.
Toto slovo „Neboj se“ může být užito i zneužito. Může jít o falešné chlácholení. Může jít o tzv. pia fraus zbožnou lež jako když lékař říká pacientovi, u něhož zjistil smrtelnou nemoc, že se nemá čeho bát. Jak poznáme, že toto slovo není takovým falešným chlácholením? V našem textu najdeme odpověď na tuto otázku. Je tam uvedeno, kdo toto slovo říká. Čteme tam: „Toto praví Hospodin“ V obvyklém způsobu formulace české věty, kde je podmět na prvém místě, to zní: „Hospodin praví“. Kdo to tedy říká? Ten, který byl, který je a který bude Pánem pánů a Králem králů jak říká bible na jiném místě. Ten který byl na počátku. Čteme o něm hned na první stránce bible: Gn. 1,1–2 „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Nejde tedy o neznámého. Sám se představil v desateru: „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z Egypta, z domu služby“ (Ex 20,2) Představil se jako ten, který již něco udělal. Vyvedl z těžkostí, z diktatury faraóna, z totalitního řádu do svobody. Ano ten, který se představil jako „Ten, který jsem“ (Ex 3,14) Je i když ho nikdo z nás neviděl. A kdy z nás někdo osobně viděl zákonitost zemské přitažlivosti? Nesetkali jsme se s ní osobně, ale máme ověřeno, že existuje podle toho, co dělá. A celá bible a nejen ta i zkušenosti celých generací za minulá tisíciletí nám dosvědčují, co Hospodin dělá. A nyní zdestojí a hovoří.
Ke komu hovoří? To nám náš text říká zřetelně a jasně. Hovoří „Jákobe“. A kdo to je? Z bible víme, že jméno tohoto člověka znamená přeloženo do češtiny že je jde o člověka lstivého. To, co nám bible o něm říká, nám dává jasnou představu, že to není nikdo vzácný, „spravedlivý“, morálně čistý a bezchybný. Právě naopak. Víme, jak se zachoval ke svému staršímu bratrovi. Ezauovi. Podvodem ho připravil o prvorozenství a poté musel před ním utéci a 14 let být u svého strýce Lábana. K takovémučlověku ne k člověku morálně skvostnému zde hovoří Hospodin. Ten, který je jeho stvořitelem. To je tam výslovně uvedeno. Hospodin – ten který ho stvořil jako dítě stvoří obrázek nebo mládenec či dcerka napíše báseň.
V našem textu je ještě jedno označení adresáta. Je tam nejen „Jákobe“, ale i „Izraeli“ A bible nám napoví, že to je Jákobovo nové jméno. Toto jméno zní již vznešeněji. V překladu do češtiny znamená „Bůh vládne“ – a to je pozoruhodné. Jákob jej nedostal jen tak. Prošel v životě zkouškou. Mimořádně těžkou zkouškou. U potoka Jabok se dostal do svízelné situace. Moderně bychom řekli, že tam prožil životní krizi. Šlo v ní o rozhodnutí typu „buď anebo“. Měl se rozhodnout, zda uteče a skryje se před svým bratrem Ezauem, který vytáhl proti němu s vojskem a jednoznačným záměrem: zabít ho – nebo poslechne Boží příkaz. Ten ho směroval opačně. Ne od bratra, ale k bratru. Měl jít sám proti 400 ozbrojeným mužům. Nešlo zde však v prvé řadě ani o bratra, ani o bratrovo vojsko. Tím, s kým bojoval Jákob byl sám Bůh. Celou noc bojoval o to, zda poslechne sama sebe a bude se řídit svou chytrostí, prosazovat svou vůli a jednat podle svého nebo naopak poslechne toho, který je jeho pánem. V tomto boji Jákob nad sebou zvítězil. Poddal svou vůli vůli Boží. Neudělal to, co si přál on sám, neprosadil svou vůli proti vůli Boží, ale poslechl a učinil, co od něho chtěl Hospodin. V bibli o tomto rozhodování, ba zápasu čteme, že se Jákob knížecky potýkal s Bohem“. Prožil tam své obrácení. Od své vlastní vůle se obrátil kvůli Boží. Proto mu dal Pán Bůh nové jméno. V našem textu se Hospodin představuje Jákobovi jako „tvůrce tvůj“. Boží milostivé zacházení s Jákobem zde záměrně, ba cílevědomě vytvořilo nového člověka. Pán Bůh ho pozval k účasti na svých cílech s potomky Abrahama. Jákob člověk všelijak nežádoucí a podle lidských měřítek nevhodný (lstivý) se tak poté, co svou vůli podvolil vůli Boží, stává praotcem národa. K tomuto Jákobovi a k lidem jeho typu v našem textu hovoří Hospodin. Kdybychom toto přehlédli, bylo by možno text vyložit falešně. Nebylo by to poprvé. Starší generace si jistě vzpomene, jak Hitlerova vojska měla na pásku heslo „Gott mit uns“ Bůh s námi. Přivlastnili si ho, aniž by jim to patřilo. Nebylo to adresováno fašistům pro jejich touhu po despotické světovládě. A obdobně si můžeme přivlastnit slovo našeho textu „neboj se“ když ignorujeme to, co na nás Pán Bůh žádá a jedeme si „po svém“ bez ohledu na toho, který je našim stvořitelem.
V našem textu není jen slovo „neboj se“. Je tam i evangelium radostná zpráva. Je tam napsáno „Můj jsi ty“. Nejsi tedy jen tak někdo. Nejsi výtvor náhody. Nejsi produkt evoluce. Nejsi nepatrný „červíček“, pan „nikdo“. Patříš do rodiny. Do Boží rodiny. Máš otce, který je „někdo“ a přiznává se k tvému otcovství. Říká to jednoznačně „jsi můj“. Já jsem tě povolal.
Tomuto povolání můžeme rozumět nejen jako zavolání, na které dítě přijde k otci, ale i jako na povolání ve smyslu poslání. Otec tě nejen zavolal, ale povolal tě proto, aby ti řekl, co máš dělat. Asi tak jako stavitel katedrály povolá svého dělníka a řekne mu, jak by se měl na této stavbě –na tomto uměleckém díle staletí – podílet. Co by měl dělat. Tímto povoláním dostává náš život smysl. Máme nejen otce, ale máme i životní úkol. Nejsme tu na světě jen tak pro nic za nic. Máme se spolupodílet na Božím díle. Pro každého Jákoba má Pán Bůh naději a pro každého Izraele, který vzal Boží vůli za vůli svou má úkol.
Ve druhém verši nám náš text naznačuje, jak bude vypadat život toho, komu Pán Bůh přiznává své otcovství. Jak je vidět, nebude to procházka parkem. Hovoří se o tom, že bude mít v životě horké chvíle doslova, že půjde ohněm. Nejen to. Bude procházet různými proudy jako prudkými proudy v rozvodněné řece. U každé zkoušky, o níž se zde mluví, je však uvedeno, jak dopadne. Nestrhne tě proud. Nespálíš se. Plamen tě nepopálí. Proč? Protože jsi nyní prvotřídní bojovník? Ne. Vysvětlení nám dává dovětek: „Já budu s tebou“. Nemysli si, budeš procházet těžkostmi. Nebudeš to mít lehké, ale neboj se. Nebudeš na to sám. Já budu po tvé pravici říká Hospodin. Budu stát u tebe v každém boji. Nebudeš nikdy sám. Proto se neboj.
V tomto smyslu je možno chápat i slovo „spasitel“ o němž se v našem textu mluví. Hospodin se tímto termínem sám představuje ve 3. Verši. Říká tam Jákobovi – Izraelovi: „Já jsem tvůj spasitel“. Je tomu možno v soudobé češtině rozumět jako „já jsem ten, kdo tě zachraňuje“. Ten, kdo tě zbavuje nesmyslnosti, kterou se vyznačuje život „bez Boha na světě“. Který tě zachraňuje ve chvílích, kdy si nevíš sám se sebou rady. Který potvrzuje tvou identitu řečeno moderní terminologií. A tuto identitu nemusíš odvozovat ani od toho, že jsi Čech či Češka, že jsi vysokoškolák či jen bez kvalifikace bezdomovec, že jsi to ve společenském životě někam dotáhl, že máš tituly či funkce, že ti patří to či ono, že máš tučné konto v bance atp. Ne jsi tím, kým jsi, protože jsi můj syn má dcera praví Hospodin. Na tom můžeš stavět. Nic vyššího na světě není. Nikdo nepatří do lepší rodiny, do lepší společnosti, mezi lepší lidi. Já, Hospodin jsem tě zachránil z nicoty, nesmyslnosti a bezcílnosti života. Můj jsi ty.
Závěr našeho textu je jak zvonění zvonů. Čteme tam „Jákobe– Izraeli ty jsi v mých očích drahý praví Hospodin“. Nejen to. Čteme tam dokonce „jsi v mých očích vzácný“ ano ty, který jsi nikým nebyl, který jsi byl lstivý, který jsi podváděl, který ses choval tak, že jsi v odplatu za to již mohl nebýt. Ano, ty jsi v mých očích drahý a vzácný. Ne protože jsi z „jiného masa a krve“, ale proto a nyní zvoní ten nejhlubší zvon „protože jsem si tě můj milý Jákobe Izraeli – zamiloval, praví Hospodin. Snaž se proto žít jako můj syn či má dcera, abych se za tebe nemusel stydět.
Nakonec shrneme to, co jsme vyčetli z našeho textu: Tomu, kdo se odvrátil od sebe k Pánu Bohu a rozhodl se poslouchat ho více nežli sama sebe a své často až příliš soběstředné touhy, tomu ten, který je Pánem Pánů a králem králů praví „neboj se“. A říká mu proč se nemusí bát: „Můj jsi ty“. Neslibuje mu, že to bude mít na světě lehké, ujišťuje ho však o tom, že bude s ním ať se děje, co se děje. Říká mu, že to, co bude dělat, bude smysluplné a že on Hospodin bude jeho zachráncem spasitelem. A nakonec mu téměř mateřsky říká: „Já jsem si tě zamiloval a já tě mám rád“. A má-li nás Pán Bůh rád, proč bychom měli mít strach a bát se?
Amen.