Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když slyšíme slova apoštola Pavla, odeznívá v nich Ježíšův vrcholní požadavek lásky k nepřátelům. Je běžné přát zlým trest a zkázu, ale v Církvi, o níž Pavel v celém tom dlouhém úryvku píše římským křesťanům, to tak být nesmí protože zde platí jiný řád. „Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo.“ Ne kletbu, ale požehnání. A to proto, že to je Ježíšův příkaz.
Kdybychom měli dnešnímu člověku stručně vysvětlit, co je Církev, pak by bylo třeba říci, že to nejsou kostely a v nich nesrozumitelné obřady, ale lidé, kteří Ježíšova slova berou vážně a chtějí je poslechnout, i když jim to jde proti srsti. Apoštol Pavel by patrně toto hodně civilní vysvětlení nepokládal za dostačující. A to proto, že Církev je pro něho ještě něco mnohem tajemnějšího, jak to zní z jeho slov: „ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ Církev je duchovní tělo Kristovo a každý z nás má v něm svůj význam, svůj úkol a své poslání. Apoštol mluví nejednou ve svých dopisech o tom, že jsme údy Kristova těla a každý z nás je pro ně potřebný svým speciálním obdarováním, jemuž Pavel říká „charisma“, dar milosti. Není to obrazně řečeno konfekce, ale je nám ušit na tělo. „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás“ to znamená, že Pán Bůh na nikoho z nás nezapomněl. Protože však Bůh stvořil originály, nikoliv kopie, každý má něco jiného, čím může bratřím a sestrám sloužit.
Charismata jsou různá, jen dárce je stejný. Nedal nám je proto, abychom se před druhými vynášeli a sebeprosazovali, ale sloužili tělu Kristovu. Apoštol věděl, že je v nás hodně člověčiny a pokukujeme po tom, co vypadá jako vzácnější dar. Proto nás varuje: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě.“ Jakoby nám chtěl říci: bez pokory to nejde. A také: i ty nejobyčejnější služby ve sboru mají svou důležitost. Proto vybízí: „věnujte se všedním službám.“ I to je charisma, z něhož mají druzí užitek.
Římský sbor byl jiný, než sbor v Korintu. Proto v listu Korintským zmiňuje jako charisma mluvení jazyky či dar uzdravování, ale zde nikoliv. Už to ukazuje, že Církev je jednota v mnohém, nikoliv uniformita. Nemusíme se opičit po druhých, smýšlet výš, než je nám určeno, ale máme využívat k službě tělu Kristovu dary, které jsme dostali třeba v našem sboru: Kdo má dar služby každý ho nemá ať slouží. Kdo má dar učit je to velký dar ať učí, kdo dovede povzbuzovat a ne každý to dovede ať povzbuzuje. A kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí tedy ne s ukřivděností a mrzutostí.
To jsou tedy základní instrukce pro život křesťanů. Každý z nás dostal jiné dary, ale také jinou míru víry jak jsme četli. Náš osobní vztah ke Kristu není stejný. Máme také jiné zkušenosti víry. To však není důvod pro to, abychom se sobě odcizili a na sebe zanevřeli. „Milujte se navzájem bratrskou láskou a v úctě dávejte přednost jeden druhému.“
Milovat druhého znamená být při něm, a přece mu ponechat možnost, aby byl sám sebou. V této úctě před tajemstvím duše se projevuje skutečná bratrská láska, jež se neprosazuje, ale dává přednost druhému v opravdovém porozumění.
Snad bychom se zase mohli vrátit k prostému vyjádření Církve, jež pochopí každý člověk: je to společenství lásky. Lásky, jež není na oko, není přetvářkou a naučenou konvencí, ale je skutečností, když se radujeme s radujícími a pláčeme s těmi, kdo pláčí či sdílíme se s bratřími v jejich nouzi. Zdroj této lásky není v nás, ale v Kristu, který nás spojuje v jedno své tělo. A tím prochází jeho život, jeho Duch svatý. Ten dává sílu, abychom užívali svých charismat k Boží slávě a stále znovu si opakovali slav apoštola: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.“ A tento Pán, s nímž jsme spojeni tak úzce, že jsme částí jeho duchovního těla, nás vybízí: „Ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Amen.