Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Je to zvláštní podobenství, které zde slyšíme. Nevysvětluje – jak tomu většinou je – tajemství království Božího, ale Pán ježíš jím útočí proti svým nepřátelům, kteří jej zanedlouho vydají na smrt. Zatímco jeho učedníci se leckdy museli ptát svého Mistra, jaký je smysl podobenství, zde je to srozumitelné – bez vysvětlování: „Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim.“ A nemýlili se, protože v těch vinařích poznali sami sebe. Pán Ježíš použil obrazu, který všichni znali z proroka Izaijáše. Vinice je Boží lid, který Pán Bůh vyvolil a pěstoval. Ale přes všechnu péči z toho nic nebylo – vinice nepřinesla užitek. V tomto prorockém slovu je obžalován celý Izrael. Ale náš Pán chce ukázat vinu těch, kteří jej vedou, a proto ve svém podobenství mluví o vinařích, kterým majitel svou vinici pronajal, aby se o ni starali.
Nevíme, jestli se o to svědomitě snažili a vinice prosperovala, či přes všechnu námahu se neurodilo. Ježíši nejde o jejich pracovní morálku, ale o jejich vztah k majiteli. Ten má přece právo na výnos vinice, proto si pro něj posílá svého služebníka ve stanovený, předem domluvený čas. Nedostane nic: „oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou.“ A arogance se stupňuje až do zločinu, protože po fackách a zneuctění jsou další služebníci zabiti.
Jak si to vůbec ten majitel vinice může nechat líbit? Každý z nás by na jeho místě jednal jinak, protože s takovými zlosyny se nedá po dobrém. On to zkouší znovu a znovu a výsledek je stejný: vzpoura a likvidace jeho zmocněnců. Měl ještě jednoho svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: Na mého syna budou mít přece ohled! Německý básník Kurt Marti napsal: „Bůh je velký bláhovec, který stále ještě věří v člověka.“ Vypadá to jako básnická nadsázka, ale tak důvěřivě jedná Bůh, majitel své vinice: stále posílá svému národu proroky, kteří jsou umlčeni a často usmrceni a nakonec svého syna. Jakoby stále měl naději, že zlý člověk se může změnit k dobrému. Tak Bůh jedná s naším krutým světem, který mu vypověděl poslušnost a neuznává žádné jeho oprávněné nároky. Tak neuvěřitelně trpělivě a laskavě jedná s každým z nás. Dosud nás všechny snáší a trpí, celou naši civilizaci, ačkoliv pořád hřešíme na jeho dobrotu v níž dává vzcházet svému slunci na dobré i zlé. Jsme vůbec schopni na Boží velkorysost k nám reagovat, změnit se, činit pokání?
Ti vinaři toho schopni nebyli. Čeká-li pán vinice, že budou mít respekt před jeho synem, hluboce se mýlí. Zabijí jej a vyhodí z vinice. Neuvěřitelná surovost se spojuje s neuvěřitelnou zaslepeností; domnívají se, že tím získají vinici. Člověk často zaměňuje Boží trpělivost a lásku se slabostí a nemohoucností, tak jako ti vinaři. Mýlili se. Bůh trestá a drtí lidskou pýchu a vzpouru, zahubí vinaře a vinice dá jiným.
Ježíšovi nepřátelé pochopili, že to mluvil proti nim. Ale zdá se, že něco nepochopili. Že ten zavražděný syn, vyvržený z vinice, má v tom podobenství klíčový význam. Byl jako kámen, hozený na hromadu odpadků, který se lidem nehodil, ale Bůh z něj učinil úhelný kámen své stavby, která roste z nás, kdo v Krista věříme jako svého Pána. Ten důkaz bezmezně důvěřivé Boží lásky k nám zůstává nezměněn: „Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný vzácný. Kdo v něj věří, nebude zahanben.“(1Pt 2,6)
Amen.