Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Apoštol Pavel, který těmito řádky svého dopisu dává filipským křesťanům nahlédnout do svého myšlení, prožil zcela mimořádné dotyky Boží moci. My slyšíme evangelium, zvěst o Ježíši Kristu, ale on jej slyšel na vlastní uši u Damašku, když jej Vzkříšený Pán oslovil jeho jménem. Zatímco nám není vždycky jasné, k čemu se hodíme a co máme po všech studiích v životě dělat, Pavel byl naplněn Duchem svatým a se vší určitostí věděl, že je poslán jako apoštol k pohanům. Náš život bývá někdy dost fádní a obyčejný, ale on zakusil neobyčejná zjevení a vtržení do slovy nepopsatelné nebeské slávy. O tom všem víme z jeho dopisů. A nyní z listu do Filipis slyšíme, jak to hodnotí on sám: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti.“
Je to jistě výraz jeho hluboké pokory, ale také tu zní jemný nesouhlas s těmi křesťany, kteří měli snad nepřiznaný, přece však prožívaný pocit nadřazenosti nad ostatnímu. Protože uvěřili v Krista, získali dojem, že už je vyhráno. Není, říká apoštol, když sám se přirovnává k atletovi, který běží a má svůj cíl ještě před sebou. Jde o to doběhnout – to je jediná myšlenka, kterou závodník drží: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
Tak rozumí apoštol Pavel životu křesťana. Ale své pochopení nikomu nevnucuje – proto může napsat: „Jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.“ Skutečná víra není násilnická a není nervózní, když bratr a sestra má jiné pochopení; nemusí zpanikařit, když slyší jiný a snad provokativní názor – a to proto, že očekává na Boha, který dává své světlo správného porozumění. V tom je skutečná svoboda v životě sboru, protože nikdo nesmí být utlačen a manipulován ve svém myšlení víry.
Když člověk pokorně poznává jako apoštol, že nedosáhl dokonalosti, sotva bude druhé trumfovat svým pochopením. Bude spíše prosit o sílu, aby běh víry nevzdal. A bude se ve své únavě držet Božích slibů, že „ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají nové síly“ (Iz. 40,11). Síly, aby vytrvali. Však právě o to jde: abychom nebyli křesťany jen na chvíli. Však Pán Ježíš nás ve svém podobenství před tím varuje, když vysvětluje, co znamená setba Božího slova na skálu: „To jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.“ (Luk. 8,11)
Věřit na nějaký čas znamená vposledu totéž, co nevěřit vůbec. Běžet jen kousek a vzdát to, znamená minout cíl. Ten jsme ještě nedosáhli, když jsme byli pokřtěni či konfirmováni. To jsme teprve vyběhli na závodní dráhu, ale běžet k cíli znamená zápasit o víru do posledního výdechu. Pro ten cíl, kde se dává nebeská cena, apoštolu Pavlovi stojí za to běžet a přemáhat pokušení se vším praštit. V tom cíli vítá každého svého běžce Pán, který ho ze své milosti do svého závodu nominoval. Důvěřuje nám a my jej přece nemůžeme zklamat. „Nemyslím, že bych již byl u cíle, anebo již dosáhl dokonalosti, běžím však, abych se jí zmocnil, jako mne se zmocnil Ježíš Kristus.“
Amen.