Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme ze Starého Zákona slyšeli něco ze života proroka Ozeáše, nebylo to právě nic povznášejícího. Na Boží rozkaz se ožení, ale jeho žena je nevěstka. Když se mu narodí děti, musí je nazvat podivnými jmény: jedna dcera se jmenuje Lorucháma, to je Neomilostněná, syn pak Loámi, to znamená Nejste lid můj. Chudáci děti, řekneme si. A přece až takto drasticky je tu zpronevěřilému Izraeli ukázáno, že Bůh s ním už nemá nic společného, že žije bez Boží milosti a Božího slitování: „Nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.“
Právě toto místo z Písma užívá autor Petrova listu, aby křesťanům, kteří dříve žili jako pohané, ukázal ten rozdíl mezi tím co bylo a co je teď. „Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží, pro vás nebylo slitování.“ A nestalo se tak vstupem do kajícího společenství Izraele – však Ozeáš ví o Božím milosrdenctví, jež mění i to smutné jméno Loami v nadějné „Lid můj“ – ale tady se to stalo bez této okliky, jenom a pouze vírou v Ježíše Krista. „Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!“
A právě těmto lidem, kteří teď tvoří Boží lid, Ježíšovu církev, píše Petr své řádky. Jsou určeny i pro nás, kteří i po dvou tisíciletích žijeme z Božího slitování. I nám je řečeno slovo, jež pravděpodobně znělo v první církvi k těm, kteří přijali křest: „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“
Když člověk uvěří v Ježíše Krista jako svého Pána a je pokřtěn, narodil se pro Boží království. To je nejhlubší smysl křtu a tak tomu rozuměli i čtenáři Petrova listu. Ale je to jen začátek, bez něhož to nejde, ale který musí mít pokračování – a to je růst. Křesťan – nemá-li zakrnět – musí růst v poznání Boží pravdy. A k tomu je třeba duchovní výživa, kterou dává ve svém slovu Ten, který je dobrý. „Mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku,“ ne po náhražkách, které připravuje pro lidskou duši lecjaký podvodník. Kralický překlad uvádí: „Božího slova žádostiví buďte.“ Tím pravým mlékem je Boží slovo, ale protože to je v souvislosti se slovem: „Okusili jste, že Pán je dobrý,“ ochutnali jste jeho dobrotu, můžeme mluvit přímo o Kristu. On nás živí sám sebou, abychom rostli ke spasení.
Když přicházíme do společenství sboru, může to mít různé důvody. Máme touhu po svátečním zážitku, toužíme se setkat s přátelskými lidmi a vymanit se ze své samoty, která jinak na nás doléhá. Leckdo touží po povzbuzení a po slovu, o němž by mohl přemýšlet. To má v dnešní době nemalou důležitost. Ale Petrův list nás vybízí, abychom jím rostli ke spasení. Na něm totiž všechno záleží, jen a pouze na něm. Aby nám to bylo ještě srozumitelnější, užívá pisatel tohoto listu různých obrazů, které mají svůj původ ve Starém zákoně. Už na začátku jsme slyšeli žalmové slovo o kamenu, který stavitelé odhodili, aby se stal základním, úhelním kamenem. A právě to se stalo skutečností v Ježíši Kristu: také ho odvrhli, ale tento živý kámen je základ celé církve. Pro nás, kteří v něho věříme, to tak je: On sám nás nese a unese, pro ty ostatní je Ježíš jen tím, co překáží, co by nejraději odkopli z cesty, ale stal se jim „kamenem úrazu a skalou pádu.“
Ti, kdo dostávají z Krista svůj život, stávají se také živými kameny. I to je obraz, který vyjadřuje, že každý z nás má své místo ve stavbě, která stále není skončena. Petr mluví o duchovním domě, tedy o chrámu. Ten chrám si staví Pán Bůh z živých lidí, nepotřebuje žádné katedrálky, které nás naplňují obdivem, žádná stavení, vytvořená lidskýma rukama. On na Pánu Ježíši staví svůj duchovní dům a počítá s každým z nás. „Buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvím a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu skrze Ježíše Krista.“
Jakoby skutečnost církve potřebovala ještě další obrazné vyjádření: Jsme nejen živými kameny Boží svatyně, ale jsme také kněžími, kteří přinášejí oběti. To je veliká myšlenka: není to jen vybraná elitní skupina, ale celý Boží lid, kdo koná kněžskou službu. A jestliže kněží obětovali na oltáři obětní zvířata, teď jde o duchovní oběti. Celý náš život má být obětí, darem tomu, který je dobrý. Proto apošto Pavel napsal: „Vybízím vás bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť: to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Řím. 12,1).
Snad se nám může zdát, že dnešní oddíl dává církvi až příliš vysoké hodnocení. Není nebezpečí, že zpychneme a začneme se sami v sobě vzhlížet jako „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý?“ Jistě, církev se může kochat sama ve své důležitosti a významu, zvlášť, když to má podepřené těmito slovy. Ale je třeba číst až do konce, jsme tu ne proto, abychom si zálibně opakovali, jak je církev důležitá, co jsme dobrého udělali a jak jsme potřební. Petrův list nám dává jediný úkol: „abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Ne nám, Pane, ale jménu svému vzdej čest!
Amen.