Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Celý náš život je jakási cesta, mnoho různých rozcestí a cest. Na cestě jsme každý den – vycházíme z domova a zase se do něj vracíme, chodíme do práce, na nákupy, do kostela a zpátky. Takových cest si většinou ani moc nevšímáme. Občas nás ale čekají i delší cesty, které netrvají dny, ale celé roky. Chodíme do různých škol, nastupujeme do zaměstnání. Někdy takovou cestu nastoupíme bez dlouhého přemýšlení, a jindy je to obtížné rozhodování. Někdy nás přepadne smutek, že jsme se mohli vydat jinudy. A jindy nám může přijít líto, že nějaká chvíle se už nevrátí – kdyžjsme zažili něco neopakovatelného, setkali se s pozoruhodným člověkem.
Když si tu náladu vybavíme, můžeme aspoň trochu, přibližně pochopit, co zažívali první křesťané. První Ježíšovi učedníci se vydali na cestu, která byla opravdu dlouhá. Vydali se za člověkem, který byl opravdu mimořádný. Vkládali do něj naděje – ne na den, týden či rok, ale postavili na něm celý svůj život, opustili kvůli němu všechno, čím se dosud zabývali. A najednou – katastrofa. Ježíš je ukřižován. Národní revoluce se nekoná, Římané zůstávají u moci, kněží a zkorumpovaní vůdci zůstávají ve svých funkcích. Učedníci utíkají všemi směry. Ovšem, objevily se zprávy, že Ježíš vstal z mrtvých. Prý ho spatřily nějaké ženy, potkali ho učedníci u Emauz, potom se objevil ještě dalším lidem a nakonec vystoupil na nebesa. Je to pravda? Není to pravda? Mnoho lidí tomu uvěřilo. Uvěřili také zprávě, že se Ježíš brzy vrátí. Sestoupí z nebes v čele andělského vojska, shromáždí své vyvolené a zasedne k soudu nad všemi mocnáři a králi. Učedníci šířili tuto víru v Jeruzalémě i okolí, a další a další lidé se k ní přidávali. I oni se rozhodli pro docela novou cestu. Zakládali společenství, ve kterých platila docela jiná pravidla života. Učili se řádu lásky, který jim Ježíš předal. Denně se scházeli, modlili se, o všechno se dělili a trpělivě čekali na Ježíšův příchod. Jenomže – Ježíš nepřichází. První křesťané umírají, aniž by se ho dočkali. Někteří se pustili jeho cestou, i když ho nikdy nespatřili. Uvidí ho vůbec někdy? Dojdou vůbec k cíli? Anebo se propadnou zpátky do koloběhu všedního života, bez naděje, že se někdy dočkají něčeho krásného a božského?
Naděje se vytrácí a je třeba ji posílit. Apoštol Pavel píše první dopisy do sborů, které založil. Vysvětluje například Tesalonicenským, že se nemusejí ničeho obávat: i ti, kdo zemřou před příchodem Páně, zase vstanou z mrtvých: jakmile zazní zvuk polnice a Pán sestoupí z nebe, budou všichni, bez rozdílu, uchváceni v oblacích vstříc Pánu. Ale než ta doba nastane, je třebasoustředit se na přítomné problémy a neupínat pozornost jen k budoucnosti. Proto jsou dopisy Pavlovy, Petrovy i dalších církevních učitelů plné praktických rad, jak uspořádat sborový život. Jiní křesťané se zase snaží zachovat v paměti co nejúplnější obraz toho, co Ježíš učil a jak žil. A tak vznikají sbírky Ježíšových výroků, a později i celá evangelia – souvislá vyprávění o tom, odkud Ježíš pocházel, co vykonal, jak zemřel a vstal z mrtvých. Nejsou to ovšem historické zprávy ve smyslu přísně objektivníhopopisu. Do jednotlivých zpráv se promítaly i osobní zkušenosti a názory evangelistů, kteří také museli brát ohled na zkušenosti a názory svého čtenářského okruhu. Tak například Matouš, který psal zřejmě především pro křesťany pocházející ze židovských kruhů, jistě musel leccos formulovat jinak nežli Lukáš – helénistický vzdělanec, patrně lékař, který chtěl oslovit křesťany z Řeků. A tak se tradice o Ježíšovi šířila různými cestami – a přece všechny mají společný vrchol.
Jednou z takových cest je Janovo evangelium. Ti, kdo se po ní vydali, měli zřejmě potřebu docela zvláštního evangelia. V hlavních bodech se ovšem Jan shoduje s Matoušem, Markem i Lukášem, tedy se synoptickými evangelii. Avšak tón vyprávění je docela jiný. Zatímco po cestách synoptiků kráčíme v krátkých etapách rychle kupředu, z jedné scény do druhé, evangelista Jan jakoby se cestou občas zapomněl, zamyslel, ponořil se do mystické meditace. Zatímco Marek či Matouš se zastaví na několik veršů, aby nám předali několik krátkých Ježíšových výroků, u Jana se výroky rozrůstají v dlouhé monology a rozhovory – ať už s učedníky nebo s farizeji, například Nikodémem. Avšak i obsah toho, co Ježíš říká, je v evangeliích různý. Zatímco v synoptických evangeliích Ježíš hlásá Boží království, Jan se soustředí na samotného hlasatele – to jest na Ježíše. Kdo je Ježíš? – to je hlavní otázka celého evangelia, a odpověď na ni dostáváme na různých místech, a to již od samého počátku: Ježíš Kristus je Boží Syn, který přišel jako vyslanec Boží lásky zachránit svět.
Tento základní motiv se v evangeliu stále objevuje v různých variacích – a jako bychom v něm slyšeli ozvěnu rozhovorů a disputací Janových současníků. Byli to zřejmě křesťané ze Sýrie, původně ze židovského prostředí, kteří se museli vyrovnávat s námitkami svých bývalých souvěrců: „Kdo to byl ten váš Ježíš? Proč vám na něm tolik záleží?“ – Proto se v evangeliu často zdůrazňuje, že Ježíš je Boží syn, že Ježíš a Otec jsou jedno. Ti, kdo jsou s Ježíšem, jsou současněi s Bohem. Kdo věří Ježíšovi, věří i Bohu. Pouto Ježíšovy lásky nás váže přímo s Bohem, protože Ježíš je v Otci a Otec je v něm. Janovo evangelium vzniklo mnoho let po Ježíšově smrti – zřejmě koncem 1. století po Kristu, jako poslední ze čtyř evangelií. Pro jeho čtenáře jistě nebylo snadné čelit pochybnostem a posměškům svého okolí. Proto se nesmíme divit, že se ono téma v evangeliu stále znovu vrací: tito lidé potřebovali jistotu víry. – A potřebovali ji hned. Ne zítra, ne pozítří, ne v den posledního soudu. Myšlenka budoucího soudu je v Janově evangeliu oslabena, či spíše přesunuta rovnou do přítomnosti. A není to Bůh, kdo soudí, ale jsou to lidé, kteří svým jednáním odsuzují sami sebe: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen … Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (J 3,17nn)
Lidé se vydávají na různé cesty, ale nejdůležitější cestu podnikl Bůh, když poslal svého Syna – svého velvyslance, a vlastně sebe sama – na svět. Je to skutečnost, která je nám stěží pochopitelná, a proto se popisuje pomocí symbolů – například v prologu Janova evangelia pomocí symbolu světla, které svítí ve tmě, ale tma ho nepohltila. Symboly jsou v Janově evangeliu nesmírně důležité – jsou to jakoby značky na naší cestě k Ježíšovi a na Ježíšově cestě k nám. Kdykoli Ježíš v evangeliu praví „Já jsem chléb života“ nebo „Já jsem světlo světa“, vyjadřuje se tím, že Ježíš je pro lidský život naprosto nepostradatelný – stejně jako potrava, světlo či vzduch. Ježíš tedy přišel na svět a pomocí symbolů, zázraků a v rozhovorech ukázal lidem, co je Boží vůle – že si Bůh ve své lásce přeje, aby všichni lidé byli spaseni. Taková je cesta Ježíšova, a její konec – ukřižování – je koncem pouze zdánlivým. Ježíš se totiž vrací k svému Otci jako velvyslanec po úspěšné misi. Předtím svým učedníkům myje nohy, aby jim dal příklad bratrského chování. Povzbuzuje je, aby se nebáli: připravuje jim příbytky, a až zase přijde, vezme je k sobě.
Ale učedníci nechápou, že Ježíšova cesta je skutečností jiného řádu. Projevuje se to v dvojí ironické scéně, na postoji učedníků Petra a Tomáše. Petr je optimista – věří ve vlastní síly, chystá se bojovat. Troufá si tvrdit, že za Ježíše položí vlastní život. Ježíšova slova jsou však pro něj jako ledová sprcha – „nežli kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“. – Na druhé straně Tomáš – jako bychom tu slyšeli syrského křesťana sedmdesát let po ukřižování. Cesta se ztrácí, cíl není vidět. Tomáš si zoufá – „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Avšak Tomášovi, zoufalému a nevěřícímu, se naopak dostane povzbuzení. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Hle, na této cestě, jejíž cíl se Tomášovi ztrácí za obzorem, se objevuje podivuhodná, zázračná zkratka. Ježíš, který jde po této cestě, je sám onou cestou. Je to typický janovský paradox, okamžik obrovské úlevy. Tak naše cesta vlastně není tak obtížná! Cíl je blízko, cíle jsme vlastně již dosáhli, neboť Ježíš si nás vyvolil, je před námi a zároveň i s námi, vede nás přímo k Otci, a vlastně již nyní jsme s ním u Otce a v něm. – Toto povzbudivé slovo je jedním z nejčastěji citovaných Ježíšovýchvýroků. Je krátké a úderné, aby si ho mohli opakovat křesťané v nouzi, ohrožení a obklíčení nepřátelským světem.
Ovšem – to slovo zde nestojí samo. Nelze na něm stavět celou teologii. Křesťané, pro něž bylo psáno Janovo evangelium, nebyli jediným křesťanským sborem. Odvážné, zkratkovité povzbuzení pro křesťany Tomášova typu v zoufalé situaci je jako hůl s jedním koncem – a na druhém konci je střízlivé, smutné konstatování adresované troufalému Petrovi – „ještě ráno mě zapřeš“. Někteří křesťané vytrhávají z Janova evangelia jednoznačně znějící výroky a budují si z nich obrannou hráz proti tomu, čemu říkají svět – ale tím slovem rozumějí všechny, kdo nejsou stejného smýšlení jako oni. Dostávají se tím do izolace, zabydlují se na jediném místě a cílem jejich cesty se stávají oni sami. Naštěstí je tu celá bible s mnoha svědectvími a různými důrazy. To nám připomíná, že církev byla od počátku společenstvím velice rozmanitým, s mnoha cestami, a křesťané na každé z nich se cítili být v právu, stejně jako je tomu dnes. Nezbývá než připomínat si, že nad tím vším – nad církví a křesťany, nad světem a nad lidmi, kteří příliš snadno odsuzují druhé i takzvaný svět – je Bůh, který ústy proroka Izajáše praví: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“
Amen.
Jan A. Dus