Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Každý den má dost vlastního trápení – tak realisticky vidí Pán Ježíš lidský život. Nevysvětluje, kde se vzalo, zda jsme si ho zavinili sami, či je součástí lidského údělu, prostě tu je a každý den je jím poznamenán. Má různou podobu, ale je ho dost. Pán Ježíš nezlehčuje tíhu našeho života, ale s velikým soucitem ji s námi nese. Ví, že člověk nedovede žít svůj dnešek, aniž by přemýšlel o zítřku. Ten je neznámý a plný nejistoty. A z tohoto pohledu do budoucnosti se rodí starost. Starost je strach a trýzeň, která nedopřává klid. Pronikne naše myšlení a naplní naše srdce. Den má dost vlastního trápení, ale my si ještě přidáváme starost o zítřek a život je k neunesení těžký.
Proto Pán ježíš nám říká: „Nemějte starost!“ Taková výzva je sice pěkná, ale kdyby tady skončil, bylo by to k ničemu, jen plácnutí do vody, protože takhle snadno to nejde. Ale On, který tak dobře ví, jak náš každý den má dost vlastního trápení, ví stejně dobře, že člověk může i z těch nejmučivějších starostí být osvobozen důvěrou v nebeského Otce. Trápení zůstává, ale ty se nemusíš utrápit. Vždyť je tu ten, který živí ptáčky, jak by neuživil tebe? Což nejsi o mnoho cennější? Ten Bůh, o němž už první stránky Bible svědčí, že vytvořil pro člověka v pustině zahradu, kde neměl v ničem nedostatek, ten Bůh ví, co potřebuješ dnes i zítra. Tak to Pán Ježíš jistotně říká svým učedníkům, kteří potřebují jíst, pít a mít něco na sebe: „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“ Stvořitel vesmíru, živé i neživé přírody, ptáků i polních lilií, ten ví o každém z nás, o našich potřebách, o našich trápeních. A s tím, s čím my nic dělat nemůžeme, On udělá to nejlepší. Proto jsme slyšeli už na začátku slovo veliké jistoty: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“ (1 Pt 5,7). K této víře nás utrápené a ustarané zve náš Pán i jeho svědkové.
Když byl člověk postaven do ráje, pak nikoliv proto, aby tam zahálel. „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Dostal úkol, aby tuto Boží zahradu udržoval a zkrášloval. To je smysl jeho existence: nikoliv věnovat se sobě, ale sloužit Bohu a jeho dílu. A tento úkol Pán Ježíš dává všem, kteří mu uvěřili, že nebeský Otec o nich vi: „Hledejte především jeho království a spravedlnost.“
Boží království je tajemná skutečnost. Začíná tam, kde zní Boží slovo, slovo evangelia, slovo Ježíšovo. Je skrytě mezi námi, kteří mu věříme, ale v plnosti je teprve vyhlížíme v budoucnosti a prosíme: „Přijď království tvé…“ Hledat je znamená toužit po tom, aby Bůh sám vládl v každém lidském životě a jeho sláva aby naplnila všechny končiny země. A hledat Boží spravedlnost není asi nic jiného, než prosit, aby se dála Boží vůle, jak v nebi tak i na zemi. Je to jakoby změna pohledu: už se neupínám ke svému zítřku, který mě naplňuje starostí, ale k Boží budoucnosti, k příchodu jeho království. Už nemusíme kroužit jen kolem sebe a svých potřeb – ty přece Pán Bůh zná, ale smím mít na prvním místě jeho království a jeho vůli. Však je to pořadí, které si opakujeme stále v modlitbě Páně: nejprve prosba o příchod království, o uskutečnění jeho vůle, teprve potom prosíme za chléb náš vezdejší. Hledat Boží království a jeho spravedlnost je úkol, jemuž máme věnovat všechnu svou pozornost. A pak i to, co potřebujeme pro svůj život, dostaneme jakoby navíc, jako důkaz Boží milosti a péče.
Každý den má dost svého trápení, ba i zítřek bude mít své starosti. A přece do toho všeho zní slovo Páně: „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“
Amen.