Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dnešní neděli, nazvanou v církevním kalendáři „Den archanděla Michaela a všech andělů“, jsme si četli oddíl ze Zjevení Janova. Pisatel této tajemné knihy, poslední v Novém Zákoně, vidí velikou bitvu. Na jedné straně je Michael a jeho andělé, na druhé straně drak, se svými anděly. Je to bitva nikoliv pozemská, ale bitva na nebi, v jiné dimenzi, než kterou běžně známe. A slyšíme slova: „A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ Je to pohled do budoucnosti, pohled plný naděje, který má i náš Pán, když říká svým učedníkům: „Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk“ (Luk. 10,18). Ještě není zcela zničen, ví, že má málo času a proto běsní, ale je poražen a nemá nad Božím lidem poslední moc. Tu má Ježíš Kristus, v jehož službách je Michael a jeho andělé.
Když slyšíme dnešní text z listu Židům, pak se v něm slovo „anděl“ opakuje sedmkrát. Je to pro autora epištoly zřejmě nemálo důležité téma, jež někdy v kázáních přichází zkrátka. Jako bychom měli strach, aby to neznělo příliš pohádkově dnešnímu modernímu člověku, který jej zná snad jen z mikulášské nadílky. Jedna obava je ovšem oprávněná a potvrzená z dějin církve: je zle, když se andělé začnou uctívat a vznikne kult, který je biblické víře zcela cizí. Právě proto epištola Židům na prvním místě mluví o Ježíši Kristu, v němž Bůh, který mluvil různými způsoby skrze proroky, teď promluvil jednoznačně a úplně. On je vznešenější než andělé, kteří se mu mohou jen klanět. Aby to vysvětlil svým čtenářům, autor listu užívá dávné slovo žalmu, jež bez vztaženosti na Krista je zcela nesrozumitelné: „Pomazal tě Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.“ Ježíš je Boží Syn, ano Bůh sám, on je účasten stvoření a on také „nese všecko svým mocným slovem“. Všechno pomine, ale On zůstává jako ten, který sedí na pravici Boží.
Když v našem textu slyšíme o andělích, tedy proto, abychom tím víc viděli slávu svého Pána, který je neskonale převyšuje. A přece tito andělé v jeho službách bojují vítězně s anděly temnosti. Ty obě fronty tady jsou a stojí nesmiřitelně proti sobě. Však i Helvetské vyznání, jež přijala naše církev za své učí, že „jedni andělé setrvali v poslušnosti a jsou určeni k věrné službě Bohu a lidem; jiní však svévolně padli a vrhli se do záhuby a stali se nepřáteli všeho dobrého i věřících“. Náš viditelný svět má své neviditelné pozadí, jak nám dává zahlédnout Zjevení janovo. A přece zvěst o satanu padajícím z nebe je zvěstí o vítězství nad mocí zla, jíž se bojíme. Ne ten starý drak, ale Kristus je Pánem. Na něho spoléháme, že nese i nás svým mocným slovem, když klesáme ve své slabosti.
A proto, abychom poznali jeho sílu, jsou tu andělé. Slouží jemu v ustavičné oslavě, a přicházejí do našich životních příběhů. Nemají křídla a něžnou tvář, jak si je představují malíři. Však jsme četli něco o jejich nezachytitelné podobě: „Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.“ Ale mají své nezastupitelné poslání: „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ Pán Ježíš řekl, že maličcí mají anděly, kteří jsou neustále v blízkosti nebeského Otce (Mat. 18,10). Nemusí nám být lít, že už nejsme děti – ti andělé se neztratili. Jsou vysláni k službě nám všem, kteří věříme v Krista Pána a v něm máme dojít spásy. Náš Pán je vysílá, když potřebujeme ve své úzkosti a strachu jeho pomoc a ochranu, aby nám sloužili. Nejen jeho pozemský příběh je plný andělů: jsou při jeho narození, slouží mu na poušti, posilují ho v Getsemane, jsou v jeho hrobě i při je ho Nanebevstoupení. Ti andělé jsou totiž s námi, jdeme-li v jeho stopách. „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ Dnešní neděle nás má právě o tom ujistit.
Amen.