Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když Jan píše svůj dopis maloasijským křesťanům, nazývá je dětmi. Je to projev lásky, jsou to jeho duchovní děti a zároveň ti, kteří poznali v Bohu svého Otce, tedy Boží děti. „Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.“ Je to veliká zvěst, kterou Janovi čtenáři přijali, když uvěřili v Ježíše Krista. Pro jeho jméno – to znamená pro něho samého, který podstoupil zástupně smrt, Pán Bůh nám odpouští hříchy. Jan tuto základní jistotu zdůrazňuje hned na začátku tohoto oddílu. To proto, že na tom všechno v našem životě záleží: jsme na tom jako ten služebník, zadlužený až po uši, nad nímž se jeho pán ustrnul a dluh mu odpustil, jak čteme v evangeliu. Když jsou nám hříchy, naše dluhy vůči Bohu, odpuštěny, jak bychom se mohli zatvrdit vůči svým bližním a neodpustit jejich provinění a dluhy vůči nám: To prostě k sobě patří jako rub a líc jedné věci. A Boží děti to vědí, když slyší apoštolova slova: „Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.“
Apoštol však píše – a patrně už podruhé – další povzbuzující řádky svým přátelům. Někteří z nich jsou už starší, vyzrálí lidé, ti druzí v rozkvětu mládí. Každá generace má své problémy a každá potřebuje v Církvi zvláštní povzbuzení. Otcové mají své životní zkušenosti víry a mohou si vděčně připomínat, jak je jejich Pán vedl. „Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku.“ Poznali jste jeho věrnost a lásku ve všech těch letech, které jsou za vámi, ve zkouškách a těžkostech, u vás to není teorie, ale vy jste ho poznali v jeho moci a slávě a víte, že už na počátku vašeho života stojí jeho láska.
A mladé generaci, která je jinak ohrožena svou nezkušeností, zní z Janova dopisu nikoliv nabádání, ale ujištění. Jan nezvedá varovně prst nad mladými křesťany, nestraší je, že to budou mít moc a moc těžké, ale dodává jim úžasnou odvahu: „Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává a tak jste zvítězili nad Zlým.“ Když se držíte Krista a jeho slovo vám nejde z jednoho ucha do druhého, ale zůstává ve vás a formuje vaše myšlení a rozhodování, pak jste silní. Není to vaše síla, ale síla Kristova a už tím, že z ní žijete, jste zvítězili nad Zlým.
Jsou to veliké dary, které jsme dostali jako Boží děti všech generací, odpuštění, poznání, sílu a vítězství nad silami zla. To nám Jan píše k našemu povzbuzení: však Církev stále slyší z Božího slova vítězné fanfáry, jistotu, kterou si dala Jednota bratrská do svého znaku: Vicit agnus noster, eum sequamur! Zvítězil Beránek náš, následujme jej! A přece i ti, kdo žijí z odpuštění, v síle a plnosti Božího slova, žijí v tomto světě, který je svým způsobem nebezpečný. Jan pod pojmem „svět“ totiž vidí prostor, kde vládne Kníže světa tohoto a je tu přímo akumulován vzdor a nepřátelství proti Božímu království a jeho Králi. Bůh i tento svět miluje, ale ne všeobecně, ne lacině, ale tak, že dal svého jednorozeného Syna. Ale Jan nedoporučuje, abychom se na to odvolávali, naopak – nám je určeno varování: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.“
Svět v Janově pochopení je všechno, co stojí proti Bohu a co nás chce od něho odloučit, někdy velice rafinovaně. Nejde tu o svět přírody, svět věcí, ale o duchovní skutečnost, která vychází z lidského převráceného srdce. Máme oči, kterými vidíme, ale záleží na tom, jakým pohledem se díváme, (může být nepřející či žádostivý) máme své pudy, které do nás vložil Stvořitel, ale ty mohou být znetvořeny až k hrůze. „Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ Kraličtí překladatelé překládají ještě výstižněji: „Všechno, co je na světě, jako žádost těla, a žádost očí a pýcha života, to není z Otce…“
Možná, že vás napadne, jak ten Jan, který nás tak potěšil hned na začátku, nám teď chce všechno otrávit. Jako by nám chtěl vzít radost z toho, že se nám líbí ve výloze koberec a my si ho chceme koupit, že máme rádi hezké oblečení, či dobré jídlo v restauraci. Má být život křesťana životem budhistického mnicha, či středověkého askety? Kde je hranice mezi tím, z čeho smím mít radost a tím, co mě od Boha chce odvrátit? Odpověď Jan nedává. A také žádná není – protože každý z nás je jiný; jsou otcové a mládenci, jsou ti, jimž věci nejsou nástrahou, ani luxusní způsob života je nespoutá ve víře, lásce a naději, ale jsou jiní, kteří se dají tím očarovat a přestanou se dívat k nebi, protože věci světa je pohltí. Každý z nás je zodpovědný sám za sebe a svoje pochopení nesmí vnucovat druhému. V zásadě však platí slova apoštola Pavla: „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.“ Zač můžeš pokorně děkovat nebeskému Otci, to tě neohrožuje, protože víš, že On je dárcem a všechny dobré věci jsou jen nezasloužené dary jeho milosti. V této vděčnosti nemůže se v tobě zakořenit pýcha života.
Však jsou věci časné a jsou věci věčné. To, po čem toužíme a na čem si zakládáme, je pomíjivé – někdy stačí jen pár let časového odstupu a už to víme. A jednou to všechno tu necháme. Řídit se jen podle svých žádostí znamená připojovat se k tomu světu, který je jen na čas, řídit se podle toho, co chce náš Pán – a vzpomeňme jen na jeho slova Petrovi o odpuštění – znamená zůstávat s ním. „Svět pomíjí i jeho chtivost, kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“
Amen.