Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Oddíl, který jsme slyšeli z apoštolského svědectví Petrova listu, patří asi k těm nejtěžším v celém Novém Zákoně. Kdosi spočítal, že existuje na tři sta výkladů a Martin Luther otevřeně přiznal: „Je to podivný text a snad temnější nad jakýkoliv jiný v Novém Zákoně.“ Káže se živým lidem, zde se však mluví o zvěstování evangelia mrtvým. Je to jen obraz pro hříšné lidi, kteří jsou duchovně mrtví ve svých vinách? A jak to je s těmi duchy v žaláři? Jsou to jakési temné mocnosti, nebo se jedná o zemřelé lidi? Pak by tam ovšem měly být zmíněny – jak je v Novém Zákoně běžné – „duše“, nikoliv „duchové.
Nevím, jak si představit vězení, kde tyto bytosti jsou. Starověké kultury by je viděly nejspíš někde hluboko v zemi. Však i apoštol Pavel, jehož slova jsme četli na začátku, mluví o těch, kteří se skloní před Pánem Ježíšem Kristem, ať už jsou na zemi, na nebi, či pod zemí. A stará bratrská píseň v pohledu na Krista vyznává: „Skrze tebe vše stvořeno v nebi i na zemi a divně obživeno i to, co pod zemí.“
Jistě tu jde o určitou dobovou představu. Ale to nic nemění na skutečnosti, která se za ní skrývá – a to je vítězství Kristovo nad tím, co je nám skryto, čemu nerozumíme a kam nemůžeme vstoupit. On tam vstoupil a řečeno slovy našeho textu „vyhlásil zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových.“ Současníci tohoto Božího služebníka byli i v židovství pokládáni za odstrašující příklady hříšnosti a neposlušnosti. Pán Bůh jim dával příležitost, když Noe stavěl koráb, „Boží shovívavost vyčkávala s trestem,“ ale oni zůstali ve svém vzdoru, který vedl dokonce samého Stvořitele k lítosti, že vůbec učinil člověka (Gn.5,6).
Ale právě tam, kde je shromáždění zatracenců, vstupuje ten, který zemřel a vstal. „Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ Touto jistotou žije církev. Když jsme mu uvěřili a byli pokřtěni, jsme zachráněni jako ten Noe v korábu. Ale jeho dílo se netýká jen nás – a to právě sděluje Petr svým čtenářům. On jde se zvěstí naděje tam, kde už žádné naděje není. Nevíme, jak tito zvláštní posluchači na to reagovali, ale jedno víme zcela jistě: že Boží láska, která se zjevila v Kristu, nemá žádné hranice. Ani smrt není tou hranicí poslední. A právě to chce vyjádřit článek Apoštolského vyznání, který se opírá o tento náš tajemný oddíl Petrovy epištoly, článek o sestoupení do pekel. Není takové místo, aby bylo vyňato z Kristova panství, jež přináší život.
Jistě to Petr nepsal proto, abychom zvědavě odkrývali tajemství, jež patří jen samému Bohu. Psal to spíše jako povzbuzení víry, že v Kristu, který šel do té největší hlubiny lidského odsouzení a nyní je na pravici Boží, smíme mít naději pro každého člověka. Když náš Pán sestoupil se svou zvěstí k duchům v žaláři, když myslel na hříšníky z doby Noeho, jak by nemyslel ve svém milosrdenství na ty, kteří – možná naší selháním – evangelium neslyšeli za svého života a zemřeli ve své nevěře a neposlušnosti? Vždyť není takového žaláře, kam On by se nedostal. V této důvěře smíme zvěstovat jeho vítězství, v němž si „podřídil anděly, vlády a moci“a spoléhat na jeho lásku, v níž „přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení.“
Amen.