Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dnešní neděli, první po vánocích, čte si Církev z Lukášova evangelia o setkání Simeona a Anny s narozeným dítětem, jemuž je dáno jméno Ježíš. Pastýři se s ním setkali na tom nejobyčejnějším místě, v betlémském chlévě. Setkání, o němž dnes slyšíme, se uskutečnilo naopak v nejposvátnějším prostoru, jímž je jeruzalémský chrám.
Marie s Josefem tam nepřicházejí náhodně: Lukáš zmiňuje, že rodiče tam přinesli Ježíše, „aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon.“ Podle ustanovení Mojžíšova Zákona každý prvorozený chlapec patřil Hospodinu. Protože však pro službu v chrámě byli ustanoveni muži z pokolení Lévi, tedy levité, za prvorozence byla přinesena oběť (nejchudší rodiče obětovali dvě hrdličky) a zaplaceno symbolické výkupné pěti šekelů. asi jedna měsíční mzda řemeslníka. Narozený chlapec byl zároveň představen kněžím a uveden do společenství Božího lidu. Proto tedy jsou Ježíšovi rodiče se svým dítětem v chrámu: dovedl je tam Zákon.
Simeona do chrámu vede Duch svatý. „A tehdy veden Duchem, přišel do chrámu.“ A stařičká Anna z chrámu nevychází, protože tam dnem i nocí slouží Bohu posty a modlitbami. Nevíme, jestli se znali, ale oba staří lidé jsou si blízcí svým očekáváním. Jakoby představovali určitý typ zbožnosti, jež má daleko k zákonickému dodržování nejrůznějších příkazů a zákazů, ale na něco se těší. Lukáš o Simeonovi poznamenává, že očekával potěšení Izraele, o Anně čteme, že po svém setkání s Ježíšem „mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.“ Oba ve svém vyhlížení se těšili na to, že přijde Boží spása. A když se s ní v děťátku Ježíši setkali tváří v tvář, oba chválili Boha. Když chválí andělé Boha – a tak to slyšeli pastýři u Betléma – je to zcela normální a samozřejmé. Ale když chválí Boha starý člověk, který by mohl oprávněně naříkat, je to skutečný zázrak.
Ta Anna určitě neměla lehký život, přišla do Jeruzaléma až z nejsevernější Galieje (to bylo území pokolení Ašer, z něhož pocházela), manžel jí umřel brzo a ona prožila trpký úděl vdovy. A Simeon je vděčný, že už je propuštěn ze služby, protože teprve teď, když drží Mariino dítě v náručí, je skutečně šťasten. Očekával Mesiáše a teď poznává, co nepoznali kněží v jeruzalémském chrámu, odborníci na Boží věci: v tomto dítěti je zde! A je dokonce víc než jen sláva Izraele, jak zpívá ve svém chvalozpěvu. To dítě je totiž záchranou, připravenou všem národům, „světlo, jež bude zjevením pohanům.“
Něco takového v jeruzalémské svatyni ještě nezaznělo. Spása pro Izrael – to ano, ale pro pohany jen soud a záhuba. O tom byli přesvědčeni tehdejší duchovní vůdcové Božího lidu. Četli Písmo, ale jakoby přehlédli to, co napsal Izaiáš o Hospodinově služebníku: „Dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům“ (Iz 42,6). Duch svatý dává však Simeonovi nad děťátkem Ježíšem porozumět právě těmto slovům veliké naděje, že Boží spása je připravena všem. Tak to později napíše apoštol Pavel Titovi: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Bez Ducha svatého, který vedl Simeona do chrámu a umožnil mu toto setkání, člověk může mít Bibli v malíčku jako tehdejší zákoníci, a přece to podstatné mu nedojde: že Boží náruč je otevřena všem bez rozdílu. A právě to zní ze Simeonovy písně o spasení, které Bůh připravil přede všemi národy.
Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Ale proč? Copak Marie zapomněla na zvěstování anděla Gabriele, či Josefovi se vytratilo z mysli, co slyšel ve snu o své těhotné snoubence, která porodí Immanuele? Na takové zážitky se nedá zapomenout. Ale tento údiv je spíš spojen s vědomím velikosti Božího jednání. Velmi moudře říká Jan Calvin: „Ten žije skutečně v Božím slovu, kdo nepřestává žasnout.“ Když věříme, že Bůh se stal člověkem, není to pro nás něco, co jsme si zařadili do svých vědomostí, ale je to trvalý důvod k údivu, úžasu a vděčnosti. Nesčetněkrát jsme to slyšeli, a přesto nad tím stále žasneme. Pokud nás to nechává chladnými jako tisíce jiných informací, naší víře už odzvonilo.
Ale Josef s Marií mají slyšet ve svém údivu i to další, co už tak krásné nebude. Simeon mohl udělat za svým chvalozpěvem tečku a oni by s radostí šli domů, zvláště, když jim ještě požehnal. Ale Simeon je služebník Boží, který ještě dříve než bude propuštěn, musí vykonat i tuto – snad poslední službu. Musí pravdivě říci – však Duch svatý, kterým je veden, je duchem pravdy – že jejich dítě bude spásou, světlem, ale také jedněm k pádu, druhým k povstání. Musí říci, že Marie nebude jen šťastnou maminkou, ale její duši pronikne meč. Simeon nemluví o kříži, na kterém jej Marie uvidí, ale o strašné bolesti. To všechno se stane, aby „vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí,“ aby se člověk vybarvil, aby se ukázalo, co v něm je. Právě kříž, jehož hrůza je – můžeme snad říci z Boží milosti – i prorockému vidění Simenonovu skryta, to potvrdí.
Ke skutečným vánocům patří radost z narození Spasitele. Ale Matouš nám dává zaslechnout pláč betlemských matek, jimž Herodes vraždí děti. Lukáš zase zmíní meč, který pronikne Marii duši a také možnost, že člověk může na Ježíši padnout, pohoršit se nad ním a zavrhnout jej. Však ten narozený Spasitel nenechává lidi neutrální, on je stále znamením, kterému se budou vzpírat, jak říká Simeon Marii a Josefovi. I to máme vědět, abychom tím víc žasli nad tím, že pro nás se stal Pán Ježíš Kristus tím, v němž přes všechny své slabosti smíme povstat, abychom spolu s apoštolem Pavlem „čekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“
Amen.