Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Už mnohokrát jsme slyšeli tento oddíl z Janova evangelia o svatbě v Káni Galilejské, jak si jej dnes, druhou neděli po Zjevení Páně, Církev znovu čte. Je to prostý příběh: na svatbě dojde víno a Ježíš, který byl na svatbu pozván, učiní víno z vody. Pomohl tak k udržení svatební pohody, ale – řekněme si – nejde tu o život; kdyby svatebčané neměli víno, šli by dřív domů a snad by trochu pomluvili ženicha či správce, který měl lépe odhadnout, kolik se toho vypije.
Ale Jan tuto událost pokládá za velmi významnou, proto píše: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ Je to počátek všeho dalšího, počátek, který určuje pokračování celé jeho činnosti. Jan nám zřejmě nechce ukázat Ježíše jen jako toho, který se raduje s radujícími – tak to máme dělat my, a k tomu ještě plakat s plačícími. Ježíš, který začíná své divy právě proměnou vody ve víno je před námi jako ten, který mění zásadně vztah člověka k Bohu.
Není bez významu, že Jan zmiňuje šest kamenných nádob, které byly určeny k židovskému očišťování. Symbolické omývání sloužilo podle Mojžíšova zákona k tomu, aby si člověk uvědomil, že před Bohem na něm lpí mnoho poskvrn. Stále si musel takto připomínat – a jistě s úzkostí, že nedodržel všechny příkazy Zákona – že je hříšný člověk. Očišťovací předpisy byly přísné a zvláště při svatbě pro mladý pár byla nutná důkladná rituální koupel. Proto teď jsou nádoby prázdné. A právě sem služebníci na Ježíšův příkaz nalévají vodu, která se stane vínem. Ty nádoby mají nový obsah, slouží k jinému účelu. Místo starého strachu je tu to nové, co On přináší: radost a svobodu Božích dětí. Nemusíš se pořád trápit, zda jsi všechno naplnil, co se žádá, ale můžeš radostně vydechnout, že to naplnil On sám.
V těch nádobách je totiž víno, které nahradilo vodu. Všechny naše pokusy před Pánem Bohem se nějak omýt ze všeho, co se na nás přichytilo v životě, jsou zbytečné a na nic, protože vlastními silami na to nikdy nestačíme. Teď je pro nás připraveno to nové, víno radosti, veliká jistota, kterou vyjadřuje Janova epištola slovy: „Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od každého hříchu.“ (1J 1,7) A tuto jistotu potvrzuje každá Večeře Páně.
Tímto přeznačením našeho vztahu k Bohu učinil Ježíš počátek svých divů. Každý z nás, který jej vyznává jako Božího Syna a živého Pána i v této době, je jakoby pokračováním jeho mocného působení. Je to div, o němž píše apoštol Pavel: „Ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ (Ř12,5)
Když náš Pán učinil div na svatbě v Káně, kromě služebníků, kteří nosili vodu a Marie, jež řekla, aby učinili, co jim poručí, nikdo o tom nevěděl. Není tady výslovně řečeno, že div je odpovědí na víru, třeba Ježíšovy matky. On jedná ve své svrchované moci i tam, kde pro to nejsou podmínky a kde lidé na to nejsou vůbec připraveni. Tam zjevuje svou slávu, kterou poznají jen jeho učedníci a uvěří v něho. O těch ostatních, kteří pijí Ježíšovo víno, to Jan nezmiňuje. Žijí z jeho štědrostí, aniž by to tušili. Radují se nad poháry dobrého vína a ten nejhlubší smysl toho, co se stalo, je jim skryt.
Ale i když je to tak dodnes, ten počátek, odkazuje k velikému a dobrému skončené, jak o něm prorokuje Izajáš. „Hospodin odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.“ (Iz 24,7) To proto, aby Ježíšovu slávu, kterou zjevil jen pro pár učedníků, spatřili všichni. K této naději spásy pro celé lidstvo, v naději proti naději, nás vybízí apoštol slovy: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.“
Amen.