Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ta událost, o které nám dnes vypráví Matouš, je zřejmě velmi důležitá, protože ji zaznamenává i Lukáš a Marek. Ježíš si vybere tři učeníky, jde s nimi na vysokou horu a promění se před jejich očima. Ne tak, že by byl někým jiným, že by změnil svou osobnost, ale jeho učedníci vidí jeho slávu, která jim je až dosud zastřena. Jejich Pán má stejnou tvář září jako slunce. A on hovoří s Mojžíšem a Eliášem, dvěma největšími postavami, o nichž učedníci jen slyšeli z Písma, stejně jako my. Je to jistě něco zcela mimořádného, ale nezdá se, že by se tam ti tři cítili špatně. Skutečný šok přijde teprve tehdy, až uslyší hlas z oblaku, hlas Boží. Tehdy padnou na tvář v hrůze a strachu.
Ale teď, když vidí proměněného Ježíše, v němž navzdory jeho zářícímu obličeji, vidí svého Pána, je jim dobře. Zatímco Mojžíšova tvář, ozáření Hospodinovou slávou, budí u Izraelců strach, takže Mojžíš si ji musí zastírat, tvář Páně září jako slunce, které potěšuje. Však Petr to řekne za všechny: „Pane, je dobře, že jsme zde.“ A jako by chtěl zadržet tu jedinečnou chvíli, v níže je účasten jedinečného rozhovoru Ježíše s Mojžíšem a Eliášem: proto chce stavět všem třem jakési přístřeší. Je to jistě hodně naivní, Lukáš dokonce poznamenává, že nevěděl, co mluví, ale je tu zřejmá touha v této atmosféře zůstat co nejdéle. „Pane, je dobře, že jsme zde.“
Právě Petr vyznal u Cesareje Filipovy za všechny ostatní: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ To nám Matouš zaznamenává v předcházející kapitole svého evangelia. A zdá se, že Hora Proměnění má být potvrzením této víry, která bude tolikrát zkoušena. Ježíšova sláva, které jsou učedníci účastni, má být posilou do dnů, kdy budou procházet pod stínem kříže – vskutku údolím stínů smrti. Jeho proměnění je už teď předjímkou Vzkříšení: je to tak výsostná událost, že není pro lovce senzací, ale jen pro utvrzení víry učedníků. Proto jim zní příkaz Páně: „Nikomu o tom vidění nežíkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Ale potom právě tuto událost list Petrův připomíná celé církvi: „On přijal od Boha čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2P 2,17 – 18)
Právě to slovo si zapamatovali učedníci, kteří teď prožívají hrůzu z promluvení živého Noha. Je skryt v oblaku; svou slávu dává poznat jen na tváři Ježíšově, protože jinak ji žádný člověk nesnese. A právě zde je vrchol celé události na hoře Proměnění: že Bůh se přiznává ke svému Synu a všem nám říká: „Toho poslouchejte!“ Všechno, co Pán Bůh od nás chce, nám sděluje ústy svého milovaného Syna. Učedníci viděli Mojžíše a Eliáše, z nich první představuje autoritu Zákona, který přinesl Izraeli na kamenných deskách, druhý pak je zástupcem proroků. Rozmlouvají s Ježíšem, ukazují k němu, ale hlas z oblaku o nich nemluví. Mluví o tom, který je naším Pánem a jehož máme poslouchat i my, stejně jako ti tři.
Ostatně Mojžíš i Eliáš zmizí, ale Ježíš zůstává. A dotýká s těch, kteří jsou ochromeni strachem a říká jim: „Vstaňte, nebojte se.“ A oni slyší svého Pána, kterého mají poslouchat. Mohou povstat, nemusí se děsit svatého Boha, protože Ježíš je skutečně jeho Syn, který otevírá přístup k Otci. A toho smíme milovat a důvěřovat mu.
„Oni pozvedli oči a nikoho jiného už neviděli, než Ježíše samotného.“ Dívají se na Ježíše a nikdo a nic je v tomto pohledu neruší. Ani Mojžíš a Eliáš, kteří patří k velikému oblaku Božích svědků. Však právě epištola Židům nám připomíná: „Proto i my, obklopeni takovým oblakem svědků, vytrvejme v běhu jak je nám uloženo s pohledem upřeným na Ježíše.“ (Žd 12,1 – 2) V životě víry jde stále o to jedno: i když nás všechno rozptyluje a svádí naši pozornost jinam, dívat se upřeně k Ježíši, nevidět nikoho jiného, než Ježíše samotného, jako ti učedníci. Nešli jsme s nimi na Horu Proměnění, ale to, co se tam stalo, se bude opakovat jednou i na nás. Apoštol Pavel ujišťuje: „On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všechno si podmanit.“ (Fp 3,21)
Amen.