Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 13. dubna 2003

Introit:
Za 9,9–10
Čtení:
Fp ?,1–15
Text:
J 12,1–2.9–19
Písně:
98, 551, 443, 404, 178

Co se to stalo, že Ježíše najednou jde při jeho poslední cestě do Jeruzaléma uvítat tolik lidí? Mají v rukou palmové ratolesti a provolávají ho králem Izraele. Dokonce volají Hosanna, což neznamená – jak bychom si mysleli, provolávání slávy, ale je to původně krátké modlitební zvolání k Bohu, aby tomuto králi pomáhal. Však přichází ve jménu Hospodinově, v jeho moci, v jeho zastoupení. Kdo jsou ti, kteří vydávají o Ježíši tak veliké svědectví? Jsou to celé davy jásajících lidí, nejrůznějšího složení. Když nám Lukáš vypráví o této události, zmiňuje především zástup učedníků, který „počal radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli.“ (Luk. 19,17) Ti provolávají Ježíše králem, jemuž Bůh žehná. Jan jistě jako očitý svědek o tomto upřímném vyznání učedníků dobře ví, ale nezmiňuje je. Ve svém podání zaměřuje se na jiný typ účastníků této velkolepé manifestace pro Ježíše.

Už v Betanii, kde tráví Ježíš poslední den před svým vjezdem do města, to začalo: „Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.“ Muž, jenž byl v hrobě několik dní a teď sedí za stolem s tím, který ho zavolal k životu, je tím největším magnetem, který všechny přitahuje. Chtějí spatřit Vzkříšeného člověka, který byl prokazatelně mrtvý; něco takového se přece nevidí každý den. Zpráva o této senzační události jde od úst k ústům, protože tady se stal zázrak a lidé, kteří při tom byli, to potvrzují. „Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví.“

Jan v předchozí kapitole zmiňuje, že právě vzkříšení Lazara byla ta poslední kapka, kterou přetekl pohár nenávisti Ježíšových nepřátel. teď se rozhodli, že Ježíše zabijí. Ještě než vstoupí do Jeruzaléma, je nad ním vynesen rozsudek smrti. A jeho div má být zneplatněn tím, že i Lazar bude zabit a tak vrácen zpět do hrobu, z něhož jej Ježíš vyvedl. Ale o tom ten celý vítající zástup nemá ani potuchy: vidí Lazara a vidí Ježíše, který dokázal nemožné. A Jan vysvětluje, že celé to nadšení pro Ježíše na cestě do Jeruzaléma je spojeno s tímto zázrakem: „Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení.“ Jenom proto? V Janově podání to tak vypadá. Proto jej provolávají králem, protože jim imponuje ten, kdo dělá takové zázraky a má moc i nad smrtí.

A právě na tuto nadšenou náladu zástupů Ježíš reaguje tím, že si sedne na oslátko. To je v janovském podání odlišné od ostatních evangelistů; teprve teď, když zástupy v něm vidí naplnění svých představ o mocném králi, jim dává poznat, jak se mýlí. Jistě je král, jistě přichází ve jménu Hospodinově, ale právě proto je zcela jiný než všichni mocipáni a diktátoři, z nichž jde strach, protože prosazují jen sebe. On je tím králem, o němž je napsáno: „Neboj se dcero Sionská, hle, král tvůj přichází sedě na oslátku.“ Neužije moc činit divy ve svůj prospěch a pro svou slávu. Vjíždí do Jeruzaléma v pokoře, v níž půjde s křížem na popraviště. I tam bude nad jeho hlavou napsáno, že je král – ale umře proto, že takového krále lidé nechtějí, že chtějí nad sebou tvrdou ruku, která imponuje mocí a silou, ne žehnající ruku, jež přináší pokoj. Proto si zvolí vraha Barabáše, nikoliv tichého krále, který přijel do svého města na oslátku.

Zástupy jej oslavují, ale vlastně mu nerozumějí. A učedníci na to nejsou lépe: vůbec nechápou Ježíšovo počínání. Nenacházejí v tom žádný význam; jakoby jízda na oslátku byla jen jakési gesto jejich Mistra, které jim nic neříká. „Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.“ Teprve po vzkříšení jim došlo, jak Písmo, které mluví o Božím králi, se naplnilo až do toho oslátka, na něž usedl jejich Pán.

Zástupy mu provolávají slávu, učedníci nechápou a jeho nepřátelé po tomto velkolepém uvítání si říkají: „Vidíte, že nic nezmůžete. Celý svět se dal za ním.“ Pořádně se mýlili: strach má velké oči. Báli se tohoto krále na oslátku, a proto se jich zmocnila panika. Ale celý svět se za ním tehdy nedal. Ty zástupy, byť volají zbožná slova, jdou za svou představou, ne za ním.

Je to tak dodnes – za Ježíšem jde skutečně jen menšina. A přece to polekané slovo farizeů o světu, který se dal za ním, dostává až prorocký charakter, jestliže je vyslovuje naděje v pohledu do budoucna. Tam – před námi – „je ta chvíle, kdy se před jménem Ježíšovým skloní každé koleno a každý jazyk vyzná – Ježíš Kristus je Pán!“ (Fp 2,11)

Amen.

← Zpět na seznam kázání