Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Často si lidé představují, že křesťanská víra je soubor požadavků či úkonů, které musí věřící dodržovat. Kdyby tomu tak bylo, byli bychom opravdu hodni politování, žili bychom v otroctví a pod ustavičným tlakem náboženských povinností, jež by nám stejně přerostly přes hlavu svou náročností. Ale Křesťan dobře ví, že víra je něco zcela jiného: je to svobodný, osobní a láskyplný vztah k Ježíši Kristu. Víra je důvěra v toho, který pro mě obětoval sám sebe a je se mnou jako Vzkříšený Pán po všechny dny. Víra není soubor povinností, které musím plnit se zaťatými zuby, ale živý vztah. Kde tento vztah schází, zbudou jen prázdné rituály a pověra.
Je pravda, že skutečný vztah lásky si moc nepotrpí na zveřejňování: láska je cudná. Nejvzácnější bohatství srdce se přece nedávají na pospas bulváru. Člověk, věřící v Krista, se bojí každého zpovrchnění tohoto osobního hlubokého vztahu a plným právem. A přece – a to jsou slova dnešního textu, právě tento vztah nemůže zůstat jen věcí srdce. Jsou chvíle, kdy je třeba se k tomu, jehož milujeme, skutečně přihlásit na veřejnosti. Víra není totiž němá, víra vyznává, že jediným Pánem je Ježíš Kristus, vyznává to všemu navzdory, před lidmi, kteří nad tím kroutí hlavou, posmívají se tomu, či dokonce se stávají nepřáteli. Přiznat se k Pánu Ježíši nikdy není snadné, ale On to po nás žádá, aby se mohl přiznat k nám před nebeským Otcem. Když jej zapřeme, třeba ze strachu či z touhy vyjít s těmi, kteří jej odmítají, budeme mu cizí v den soudu, kdy tolik budeme potřebovat jeho přátelství.
I když jej vyznáváme s bratřími a sestrami ve sboru slovy apoštolského vyznání, když se k němu přiznáváme – jako při dnešním křtu slovy: „Patřím Ježíši Kristu, On je můj Pán,“ můžeme jej ve všedním dnu docela snadno zapírat svým mlčením i svým způsobem života. Proto slyšíme jeho varování: „Kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“
Jsou to tvrdá slova. Mají námi otřást, abychom my, kteří jsme se tolikrát nepřiznali ke svému Pánu, přiznali se aspoň ke svým zradám. A tím víc doufali v jeho lásku, v níž přijal Petra, který jej zapřel před lidmi, a přece nebyl zapřen. Pro nás všechny, kteří jsme se jako tento učedník, jenž sice vyznal Ježíše jako Syna Božího, ale v rozhodující chvíli zklamal, je prostřen stůl lásky. Zve nás k němu ten, o němž slyšíme: „…zemřel a byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“ (Řím. 8,34) Nezapře nás, když se za nás přimlouvá!
Amen.