Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dnes tebe volá Pán, abys život svůj Bohu otevřel,
tak jako květ se rozvíjí.
Dnes tebe volá Pán, abys písní svou Bohu k slávě žil
a dobrým byl na cestách všech.
A kdyby přišel jednou den a řekl ti: tak už dost,
co vlastně na Ježíši máš, v něm není budoucnost,
vzpomeň si: dnes tebe volá Pán
A kdyby jiné učení ti namlouvalo snad,
že bratří sbor máš opustit a víru odvolat –
vzpomeň si: dnes tebe volá Pán.
A kdyby slunce, voda vzduch –
ač je v nich tolik krás –
a kdyby touha po dálkách zastřely Boží hlas –
vzpomeň si: DNES TEBE VOLÁ PÁN!
Chválíme tě, Panovníče Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Jákobův, Otče náš v Ježíši Kristu, že smíme slyšet tvůj hlas. Voláš nás z temnoty noci do nového dne, ze shonu a dřiny k odpočinutí, z beznaděje k dobré budoucnosti. Voláš nás, když čekáme na tvůj hlas, ale chceš k nám mluvit i tehdy, když na tvůj hlas nečekáme, protože jsme unaveni a v neúspěších zahořklí. Ty jsi, Pane, dobrý a plný lásky ke všem lidem. Zveš nás do svého království, i když si ho nikdo z nás nezasluhuje. Tvůj Syn Ježíš Kristus však za nás zemřel na kříži, aby se brána tvého království už dnes otevřela všem lidem tohoto světa. Ty však znáš naši slabost, jak jsme tě v uplynulém týdnu opět zklamali. Lidé na nás nemohli vidět, jak žádoucí je tvá dobrá vláda. Bylo při nás mnoho sobectví a málo lásky. Přestávali jsme věřit ve vítězství dobra a lásky ve světě, když se nám kvůli tomu vysmívali a označovali nás za blouznivce, naivky a snílky. Propadali jsme pocitům méněcennosti a nevěřili jsme, že jsi každému z nás dal jedinečné poslání a důstojnost. Neměli jsme také dost síly vzdorovat rozmanitým pokušením zla, ať už jde o strhující moc peněz nebo pocity vlastní důležitosti. Ty o tom dobře víš. Stojíme před tebou a jsme cele odkázáni na tvé slitování na tvou novou milost. Dej nám i dnes Ducha svatého, aby i v tomto shromáždění zaznělo slovo tvé svobodné milosti, která nás učí přát tvou lásku každému člověku bez rozdílu.
Milí bratři a milé sestry, pocit ohrožení nás úzce spojuje se světem biblických žalmů. I my dnes přece dobře víme, stejně jako žalmista, co je to ohrožení, co je to strach, který je ohrožením vyvolán. I dnes nás děsí totéž, co děsilo lidi vždycky. Bez naší konkrétní viny přicházejí přírodní katastrofy nebo nevyléčitelné nemoci. Na světě je ovšem také zlo, za něž jsme my lidé odpovědni, třeba války nebo hlad, který sužuje dvě třetiny lidstva, zatímco menšina, k níž patříme i my, má všeho dost a žije v nadbytku. Stojíme bezradně nad skutečností tohoto osudového zla a nevíme, jak ho odstranit. Třeba jak zbavit zloby a nenávisti konkrétní lidi, kteří žijí kolem nás.
Takové zlo má na mysli žalmista v Žalmu 62. Nějaký zlý člověk mu vyhrožuje smrtí. Znovu a znovu ho napadá. I to mnozí známe. Třeba když je v práci stále někdo proti nám. Stále proti nám osnuje nějaké pikle, protože se chce dostat na naše místo, a každý prostředek je mu k tomu dobrý. Na oko lichocení, dokonce i žehnání, tedy dobré přání, ale ve skutečnosti cítíme přetvářku, faleš a podvod. Takový člověk se podle žalmisty podobá nakloněné stěně, která se může každou chvíli zřítit a způsobit neštěstí.
Co bychom měli v takových chvílích dělat? Zlobit se nebo snad oplácet stejnou mincí? Jít k soudu a dovolávat se práva? Žalmista to zřejmě zkoušel udělat, ale bez výsledku. Pak si však uvědomil, že oproti jiným lidem má přece jen něco navíc. Ví o něčem lepším, jistějším. Ani v této staré době nebylo snadné vždycky se dovolat práva a spravedlnosti. Soudci také často brali úplatky a nebyli nestranní; nářky na to najdeme u starozákonních proroků. Tedy nic nového pod sluncem. Dnes míváme občas stejné pocity. I když uděláme maximum, abychom se dovolali spravedlnosti, abychom se dovolali spravedlnosti, nejednou to vyjde naprázdno. A tu vždy znovu poznáváme, jak je dobré, můžeme-li věřit v Hospodina, v toho soudce nejspravedlivějšího. Za ním můžeme přicházet se vším, co nás bolí a trápí; u něho nalézáme azyl, útočiště, místo, kde jsme chráněni, kam žádný zlý nemůže. U něho je naše spása.
Není jistě nutno připomínat, jak velice křivda a nespravedlnost člověka deprimuje a nejednou vede až k beznaději. Jsme zklamáni, zmocňuje se nás pocit hořkosti, život přestává těšit. Někdy zoufalství může způsobit úplnou rezignaci, a pak už není daleko k tomu, aby člověk ze života dobrovolně odešel. My lidé jsme zkrátka takoví, že k životu nutně potřebujeme naději, v něco doufat, na něco spoléhat. Když nic takového nemáme, když se už na nic netěšíme, jako bychom byli zaživa mrtvi. A právě do takových krizových životních situací je určena žalmistova výzva: „Lide Boží, v každý čas doufej v Hospodina, vylévej před ním své srdce, Bůh je naše útočiště.“
V každý čas. To je to první, co žalmista připomíná. Mysli na Hospodina a doufej v něho. On je tu pro tebe, i když se ti daří dobře, Pán Bůh patří do plné polyfonie tvého života, abychom uvedli slova velkého teologa Německé vyznávající církve Dietricha Bonhoefera. „Nechceme být jako pohani. Ti chodí ke svým bohům, jen když je jim zle. Podle prospěchářského hesla. Dám, abys dal. Já dám tobě a ty dáš mně. Něco ti teď, bože obětuji, něčeho se zřeknu, a ty mi to – až budu potřebovat – zase vrátíš.“ Křesťané stojí při Bohu vždycky, v radosti i ve smutku. Vědí, že i on při nich stojí vždycky. Bůh pro ně není účelovou hodnotou. Respektují ho, aniž by za to čekali nějakou odměnu.
V každý čas v něho doufej. Doufání je víra, která se cele upíná k tomu, komu dala důvěru. Je to víra existenciální. Vím, komu jsem uvěřil. Bůh je pro mě jediným spolehlivým útočištěm, jediným místem skutečného bezpečí, kde prožívám vytržení z moci zla, kde okouším spasení.
To třetí je výzva: Vylévej před ním své srdce. Reformátor Martin Luther zde vidí překrásné vyjádření síly modlitby. Když se modlíme, prožíváme jedinečné osvobození. Napsal: „Jestliže vám něco chybí, nuže, je tu pro vás dobrá rada. Vysypte před Bohem své srdce, jen se před ním bez váhání vynaříkejte, nic neskrývejte. Ať je to, co chce. Všechno před ním naházejte na hromadu, jako když dokořán otevřete své srdce dobrému příteli. On vám rád naslouchá, pomůže i poradí. Jen se před ním neostýchejte a nemyslete si, že je toho příliš mnoho. Se vším ven! On je větší, on dokáže víc, než jsou naše nedostatky. Nepředkládejte mu jen kousíčky toho, co vás trápí. On není člověk, jemuž nemůžeme předložit příliš mnoho proseb. Čím více prosíš, tím raději tě slyší. Jen všechno vyklop, ne po kapičkách a troškách, protože ani on nebude dávat po kapičkách a troškách, ale zaplaví tě vším dobrým jako potopa.“
Když okusíme i my dobrodiní modlitby, pak bude také i nám úlevou vlastní tenor celého 62. žalmu 62: „Bůh je moje útočiště, má skála, můj nedobytný hrad.“ – Lidé jsou opravdu jen vánek. Spoléhají na to, co nemůže vytrhnout z moci zla. Přitom utiskují druhé a mají radost, když se dostanou k moci. Myslí si bláhově, že čím budou mít víc peněz, tím budou důležitější. Žalmista však varuje: Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce. Na Boží váze takoví lidé nic neváží, jsou lehčí než vánek. Nemají žádnou váhu, což podle hebrejského vyjadřování znamená žádnou slávu před Bohem. Nic neznamenají, Hospodin je mocný, chrání ty, kteří v něho doufají.
Bohu patří moc, i milosrdenství je, Panovníku, tvoje. Takový je závěr našeho žalmu. Náš Bůh je mocný tím, že člověku pomáhá, že ho zachraňuje. Od konstatování, že Hospodin je mocný, přechází nyní žalmista do osobní polohy: „Bože, ty jsi milosrdný.“ To nelze už jen konstatovat. To už může jen vyznat každý sám za sebe, když to Boží milosrdenství prožije. I milosrdenství je, Panovníku tvoje. A Panovník Hospodin projevuje svou moc a slávu v tom, jak se stará o nás lidi. Vždyť takový se ukázal také v Ježíši Kristu. V něm byl Hospodin na této zemi s námi tehdy, takový je i dnes. Je veliký a slavný tím, že se za nás obětoval na kříži, že nás vytrhuje z moci zla a hříchu. Boží moc je zkrátka mocí, která zachraňuje. A tak nás znovu potěšuje vědomí, že náš Bůh není jako člověk, který kvůli své slávě často boří a ničí,
Mnozí tohoto Boha odmítají. Před časem se objevily v našem tisku úvahy o tom, co by mělo být v ústavě nové Evropy. Někteří lidé v naší zemi se podivovali, že by tam mohla být i zmínka o Bohu jako garantu práva, spravedlnosti, lásky i dobra. Nový dům Evropy budeme přece stavět sami, bez Boha. Ponechme stranou evropskou ústavu. Není to však pro naši dnešní společnost příznačné? Mnozí jsou proti náboženství do té míry, že je pohorší už pouhá zmínka o Bohu. Je nám to líto tím více, že je to do značné míry i vina křesťanské církve. A přece: Bohu patří moc i milosrdenství. Bůh, o němž svým způsobem svědčí všechna náboženství světa, je především dárcem všeho dobra. Nikoho neohrožuje, naopak pomáhá i těm, kteří ho neznají. Všechno dobré, spravedlivé má v něm svůj zdroj. Je zárukou i nadějí, že právo a spravedlnost nakonec zvítězí. Tak tomu věříme a na to spoléháme. Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho mi vzejde spása. On je ten dobrý základ lidského života; základ, který potřebuje každá lidská společnost, aby mohla žít dobře a hlavně s novou nadějí do budoucnosti.
Amen.
Pane, musíme se nyní podívat na sebe, když jsi nás v dnešním kázání oslovil. Dobře víš, jak často jsme ztráceli naději, jak naše víra a doufání v tebe bylo neustále přerušováno všelijakými starostmi o to, co bude zítra, do jakého světa posíláme své děti, zdali se budou schopni bránit zlu. I my jsme se často přizpůsobovali tomuto světu, protože jsme si mysleli, že víra v tebe nám zaručí slávu, dobrý život a vítězství nad každou nemocí. A pak jsme byli zklamáni, že tvá moc není taková, aby všechny lidi přesvědčila a nás uchránila od pochybnosti, zdali jsi opravdovým Pánem tohoto světa. Ty však nám stále ukazuješ své milosrdenství. A to nám stačí. Před tebou stojíme jako žebráci s prázdnýma rukama. Prosíme jen o tvou milost.
Děkujeme ti, náš Pane, za to, že tvá dobrota nemá žádné hranice. Prosíme tě za ty, kteří o tobě nevědí, za ty, kteří tě nehledají nebo tě ani nechtějí znát. Oslov je a ukaž i jim svou dobrotu. Prosíme za tvoji církev. Vyváděj ji ze zbožného sobectví, uč ji pokoře, veď ji k jednotě. Buď s těmi, kteří v ní zvěstují tvé Slovo, rozmnožuj dílo lásky, žehnej presbyterům a presbyterkám. Prosíme za všechny nemocné, opuštěné, za staré, za ty, kdo umírají. Prosíme i za ty, kteří ve světě hladoví, kterým se nedostává spravedlnosti. Prosíme, aby úsilí o pokojné řešení všech krizí na světě dosáhlo svého cíle. Společně se připojujeme všichni k přímluvným modlitbám slovy našeho Pána Ježíše Krista: Otče náš…
Amen.