Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jen dvakrát v celém svědectví evangelia slyšíme, že se Ježíš podivil. On, který věděl, co je v člověku, a nedělal si o něm nejmenší iluze, byl přesto zaskočen postojem lidí v Nazaretě, kde učil v synagoze. Tady se setkává se takovým odporem, že – tak nám to zaznamenal Marek – „nemohl tam učinit žádný mocný čin.“ I pro něho to bylo něco nečekaného, že to vzbudilo jeho údiv: „A podivil se jejich nevěře.“ (Mk 6,6) Nad tou směsicí pyšné zaslepenosti, tuposti srdce a vzdoru proti Boží lásce, z níž roste nevěra, se Ježíš podivil. Nad tím, jak ta nevěra dokáže být silná a urputná.
V našem oddílu – a to je to druhé místo v evangeliu – čteme o opačném důvodu Ježíšova údivu. V Nazaretu byl projevem zklamání, ale zde v Kafarnaum spíš radostného překvapení. Ježíš však není překvapen lidskou dobrotou nebo soucitem, který má setník se svým nemocným sluhou. To přece není samozřejmé, že za něho prosí, protože „hrozně trpí,“ že se skutečně angažuje v jeho záležitosti. Ale ani tento hluboce lidský postoj nebudí Ježíšův údiv; však svým posluchačům řekl v Horském kázání: „Vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary.“ (Mat. 7,11). I člověk porušený hříchem dokáže pro ty, jež má rád, leccos pěkného a užitečného. Ale Ježíšovo podivení platí slovům, která říká veliká víra. „Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“
Muž, který způsobil Ježíšovi tak radostné překvapení, byl voják tělem a duší. Ví, co je to vojenský řád, sám podléhá rozkazům těch vyšších a rozkazy taky dává. Jeho podřízení poslouchají na slovo: proti rozkazu není odvolání. Tento muž zvyklý poroučet, Ježíše teď prosí o pomoc. „Řekl mu: Já přijdu a uzdravím ho.“ Původní text však umožňuje číst Ježíšova slova jako otázku: to mám přijít a uzdravit ho? Setník je totiž pohan, tak jako byla žena syrofenitská, která prosila o pomoc pro svou dceru a Ježíš ji odbyl, že je poslán jen k Izraeli. (Mat. 15,24) Možná, že spíš než vstřícnost je pak v Ježíšově odpovědi zřejmá zdrženlivost, ne-li nechuť si s římským důstojníkem něco začínat. Však podle židovských norem chování se každý Žid musel vyvarovat jakéhokoliv styku s pohany; vstoupit do jejich domu znamenalo kultické znečištění.
A právě tady setník říká slova, nad nimiž se Ježíš podivil jako nad projevem víry, kterou nenašel u nikoho v Izraeli. Našel ji u pohana, který ví, že na Ježíšovu přítomnost nemá vůbec žádný nárok. I kdyby Ježíš skutečně chtěl přijít, nezaslouží si to, není toho hoden. Když jsme četli ze Starého Zákona o malomocném syrském generálu Námanovi, tato pokora tam schází. Za ním stojí moc jeho pána, doporučující dopis a nadto zlato a stříbro jako honorář za léčebný akt. Něco se bude dít, jakýsi viditelný rituál. „Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukama směrem k posvátnému místu a tak mě zbaví malomocenství.“ (2 Král,. 5,11). Náman chce, aby se mu prorok věnoval, jak se sluší a patří a je rozhořčen, že ho odbyl tím, co mu vzkázal, dokonce po poslovi. Setník zde stojí zcela jinak: jako pokorný prosebník. Jestliže si Náman představoval, jak musí všechno probíhat – až do toho mávání rukou, tento muž všechno nechává jen na slovu Ježíšově. „Řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“
Když při každé Večeři Páně vyznáváme, že si nezasloužíme, aby Pán k nám přišel, opakujeme slova kafarnaumského setníka. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Vědomí vlastní nehodnosti není zbožná nadsázka; jeto vyznání víry, která má prázdné ruce a je zcela odkázána na Ježíšovo slovo, jehož se dovolává a na něž spoléhá. Izrael – rozdíl od setníka – jako celek spoléhal na své praotce, na to, že jemu, jako národu smlouvy patří Boží království. A právě nad těmi, kteří si dělají nárok na to, co můžeme dostat jen z milosti a u vědomí své nehodnosti, zní slovo o vyvržení ven do tmy. Pohanský důstojník však dostává pro svou víru nejen uzdravení svého sluhy, ale výhled ke stolování v nebeském království.
Že Ježíš nezklame člověka, který se k němu upíná v pokorné víře, je obsahem celého evangelia. A našemu nepokojnému srdci tuto jistotu potvrzuje Duch svatý, takže i dnes slyšíme pro sebe totéž, co slyšel tenkrát setník v Kafarnaum.
„Jak jsi uvěřil, tak se ti staň!“
Amen.