Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když Ježíš učil své učedníky modlitbu, jež se obrací k Otci v nebesích, zahrnul do ní i prosbu: „Neuveď nás v pokušení.“ Věděl, co to znamená, protože sílu pokušení poznal na sobě, jak o tom dnes čteme v evangelijním oddílu, jež si Církev čte tuto první postní neděli. Nedostal se do něho vlastním chybným rozhodnutím či nešťastnou náhodou – On byl do něho doslova uveden, a to ne lidmi, ale Božím rozhodnutím. „Tehdy byl Ježíš Duchem svatým vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“
Slůvko „tehdy“ naznačuje, že se to stalo hned po Ježíšově křtu. To je událost plná světla a jasu: nebesa jsou otevřená, Boží Duch na něj sestupuje jako holubice a je slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Vzápětí však tentýž Duch jej vede do pouště, aby ďábel na něm zkoušel svou moc. Jakoby to světlo Boží slávy, jež na něj dopadalo u Jordánu, zmizelo v temnotách. K Ježíši, který se postí čtyřicet dnů a nocí, přistupuje pokušitel.
Protože náš Pán ví, co to je za hrůzu, naučil nás prosit, abychom do pokušení nebyli uvedeni, aby nás nebeský Otec ušetřil toho, čeho On ušetřen nebyl. On je vystaven pokušení, aby jako bezbranný člověk poznal na sobě moc toho Zlého, s nímž v nejrůznější podobě se setkáváme i my. Proto je Duch vede na poušť, kde k němu přistupuje pokušitel, aby se ukázalo, zda je možná věrnost Bohu a zda se dá vystačit s Božím slovem i v nejtěžších situacích, zda se dá žít podle slov žalmu: „Očekávám, na Hospodina, očekává duše má a ještě očekává na slovo jeho.“ (Žalm 130,5) Všechna tři pokušení, o nichž dnes slyšíme, totiž vedou k tomu, by Ježíš přestal očekávat na vůli svého Otce, aby jednal ne jak chce On, ale jak mu navrhuje pokušitel. Aby vzal svůj život do svých rukou a cele spolehl jen na sebe. Aby z toho, že byl pokřtěn a slyšel: „Toto je můj milovaný Syn,“ také něco měl.
„Jsi-li Syn Boží“ – tak začíná pokušitelská otázka. Otázkou začíná Pokušitel i v ráji: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Netvrdí nic, jen se ptá, vnáší pochybnost a zmatek, aby člověk začal tápat, aby ztratil jistou, kterou mu dává Bůh. Jak je snadné, aby hladový Ježíš mu ukázal, že je opravdu Boží Syn; z kamenů bude chléb a on sám se ujistí, že tam u Jordánu nešlo o nějakou zvukovou halucinaci. Konečně, může mít ze svého postavení Božího Syna nějakou výhodu. Tak by to chtěl ďábel: stačí první krůček po jeho cestě a další bude následovat. Ale Ježíš jej neudělá. On očekává na slovo Hospodinovo, protože je psáno: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
Očekává na slovo, jež ďábel vykládá po svém: Když je slíbeno, že andělé tě chytí, aby sis neublížil, proč neskočit z chrámové střechy? Lidé půjdou za tebou, když uvidí takový zázrak – přesně v souladu s Biblí! Ani chrám, ba ani litera Písma není tak svatá, aby nebyla zneužita. To nám toto vyprávění evangelia dává na srozuměnou velice zřetelně. Ten Zlý, od něhož nás může zbavit jen milostivý Bůh, jehož se dovoláváme jako Otce, se nebojí posvátných míst, ani svatých slov. Neplatí na něj žádné rituály a zaříkadla. Jen skutečná láska, kterou má Ježíš jako Boží Syn k Otci, rozpozná svod i za tím, co vypadá zbožně, ale je to vytržené ze souvislosti. „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Jen skutečná láska k Bohu poznává i v Písmu, na čem v určité situaci nejvíc záleží. Ten Duch, který Ježíše vede na poušť, jej také vede do té nejhlubší pravdy, na níž teď všechno záleží: nepokoušet Boha, nic si nevynucovat, ani chléb, ani anděly. Však všechno to Otec svému poslušnému Synu dá: když Ježíš se neskloní před ďáblem, nedá si udělit svět jako léno, pokušitel jej opustí „a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“
Příběh o Adamovi a Evě už na začátku Bible dotvrzuje, jak je člověk slabý, když přijde pokušení. Ale evangelium tím dnešním vyprávěním dosvědčuje, že náš Pán obstál; kde byla bezútěšná poušť, tam jsou andělé a kus ztraceného ráje. On ví, jak málo vydržíme, proto nás naučil prosbu: „Neuveď nás v pokušení!“ Ale i kdyby nás do něho Pán Bůh uvedl, aby zkoušel naši víru, On je v tom s námi. Jako Vítěz a Zachránce. Však tuto jistotu vyjadřuje apoštolská zvěst zcela jednoznačně: „Protože sám prošel zkouškami utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žid. 2,16)
Amen.