Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Evangelium je radostná zvěst pro smutné lidi. Tak bychom mohli stručně vyjádřit to, z čeho Církev žije. „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ Hrobový kámen – a je velmi veliký, jak jsme slyšeli z Markova velikonočního vyprávění, je odvalen a užaslým ženám, které chtějí svými vonnými mastičkami trochu pozdržet tlení mrtvého Ježíšova těla, zní z hrobu vítězné ujištění: „Byl vzkříšen, není zde. Hle místo, kde ho položili.“
To my všichni už známe, jako to znali korintští křesťané. A přece apoštol ví, jak to nejdůležitější se musí stále připomínat a zpřítomňovat: „Chci vám připomenout evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem na němž stojíte a skrze něhož docházíte spásy.“ A tak připomíná i nám, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem. To je podstatná část evangelia: za tebe, hříšného člověka, přijal trest smrti Boží syn. To je zvěst o oběti a smíření, která tolikrát zní z Pavlových epištol. Ale kdyby nebylo velikonočního rána a Pavel nemohl pokračovat, že ten ukřižovaný Kristus vstal třetího dne podle Písem, bylo to všechno nanic a také to nic neznamená. „Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“ Bez vzkříšení je všechno, co se stalo pro nás na kříži, zcela zbytečné. Velký Pátek má smysl jen tehdy, když věříš, že v nedělním jitru tvůj Pán vstal a je živ.
Ženy, které utekly od hrobu ve strachu a zděšení – a tady končí nejstarší podoba Markova evangelia – nikomu nic neřekly. Byly v šoku z toho, co přesahuje každou lidskou zkušenost. Nic neřekly Petrovi, který je zvlášť jmenován, protože měl slyšet, že vzkříšený Pán na něj myslí. A přece ani toto mlčení – a je to zvěstovatelské selhání, které se v dějinách Církve opakuje – nemůže zabránit šíření evangelia. A to proto, že Ježíš přichází ke svým učedníkům a dává se jim poznat jako vítěz nad smrtí. Na osobním setkání s ním, ne na zvěsti anděla, kterou umlčel strach a hrůza, stojí u Pavla jistota Ježíšova vzkříšení. „Ukázal se Petrovi, potom dvanácti, poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou, většina z nich je posud na živu, někteří již zesnuli, pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ Ježíš je živ – to dosvědčují nejrůznější lidé, kterým se dal poznat. Každý je jiný, ale všichni mohou potvrdit to, co Pavel vyznává: „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“
To je evangelium: byl vzkříšen. Ale – apoštol pokračuje – to má další důsledky. My všichni po způsobu Adama vyhnaného z ráje musíme se navrátit v prach. Máme v sobě – tak to někteří říkají – gen smrti. Ale to, co patří k naší nejvlastnější podstatě, je Kristovým vzkříšením zcela změněno: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ Všichni, kdo věří v živého Pána, nejsou už nejubožejší ze všech lidí, (těmi bychom byli bez Kristova vzkříšení(, ale mohou se těšit jeho slibem: „Já jsem živ, i vy budete živi.“ (J 14,9) To, co se stalo s ním, když vstal k životu, stane se i s námi. A perspektiva veliké naděje se otevírá od jeho vzkříšení až ke konečnému vítězství nad vším, co nás ve světě dnes skličuje, děsí a ohrožuje jako ničivé síly nenávisti, zla a smrti. A právě to patří k evangeliu, které apoštol připomíná: ten, který byl vzkříšen třetího dne „zruší vládu všech mocností a sil“ a bude kralovat. Ne smrt, ale On sám bude mít poslední slovo. Je vítěz a my, kteří si pokorně připomínáme „radostnou zvěst pro smutné lidi“, máme na jeho vítězství podíl. „Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství, skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Amen.