Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Starý římský spisovatel Plinius napsal, že nic není tak nezbytné a potřebné jako slunce a sůl. A naše známá pohádka ujišťuje, že sůl je nad zlato. Jistě jsou to určité nadsázky: však sůl, stejně jako slunce nemusí vždycky prospívat lidskému zdraví. Ale když Ježíš svým učedníkům říká, že jsou solí země a světlem světa, chce jim obrazně ukázat, jaké mají poslání a význam pro druhé. On sám o sobě prohlásil, že je světlo světa – a nyní tak označuje ty, kteří jsou s ním spojeni; už to naznačuje, že to světlo, jež mají vyzařovat učedníci, má původ v něm samém. Apoštol Pavel to připomíná efezským křesťanům velice srozumitelně: „Kdysi jste byli tmou, ale Pán vás učinil světlem.“ (Ef 5,8) Není to lidská zásluha, ale dar. A proto učedníci ani tím velikým posláním, jež jim je svěřeno, nemají získat pocit spokojenosti, kolik toho světla vyzářili do světa, když byli milosrdní, smířlivé, když tvořili pokoj mezi lidmi, jak o tom slyšeli v Ježíšových blahoslavenstvích. Právě takovým jednáním do temnot lidské bídy vstupuje Boží světlo. Ale to nemá sloužit oslavě člověka, ale slávě nebeského Otce. Proto Ježíš i nám, kteří se jen s váháním odvažujeme vztáhnout jeho slova na sebe, říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ I v dnešním světě, kde slávu sklízejí hvězdy filmového či sportovního nebe, může opravdový život křesťana být aspoň pro někoho směrovkou k skutečnému nebi, k víře a oslavě Boží. Pán Ježíš s tím počítá; když nás učinil světlem, má z toho Bohu vzejít čest a sláva.
Sůl země a světlo světa – tak veliké je naše poslání: sůl, která brání hnilobě a dává pokrmu chuť je užitečná, ale může být také úplně zbytečná, na vyhození, když ztratí svou slanost. V Ježíšově době se sůl získávala z Mrtvého moře; různé příměsi spolu s vlhkostí mohly způsobit její znehodnocení. Když křesťan ztratí lásku ke svému Pánu, když církev přestane plnit své poslání zvěstovat evangelium, a protože chce imponovat světu, začne se mu přizpůsobovat, je to jako když sůl přestane solit. „K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Bez vnitřní svázanosti s Kristem nejsme už nikomu prospěšní, ani svému Pánu, ani lidem. I to největší pověření, být solí země, můžeme promrhat a zmařit. A to s apoštolem – jako děti světla, je také ohroženo, jestliže s ním špatně zacházíme. Ježíš mluví o lampě, která se přece nestrčí pod nějaký hrnec, ale dává se na svícen, aby svítila všem v domě. Pod nádobou by nebyla k ničemu, zhasla by a ponořila by se sama do tmy. Jakoby i tímto obrazem nám Pán Ježíš chtěl říci: jste světli, ale ne pro sebe, jste tu pro druhé, máte jim být užiteční; však vaše křesťanství obstojí jen tehdy, když sloužíte všem. Jste světlo světa – a svět jsou všichni lidé, jste světlo světa a nemůžete se někam schovat a mít pokoj. Budete vidět jako město, které leží na hoře.
Někteří vykladači se domnívají, že Pán Ježíš myslel na Boží město, tedy Jeruzalém. Ten byl vidět ze všech stran, když k němu přicházeli poutníci. Církev je vlastně také tak vidět v dějinách i v současnosti ve své křehkosti a lidské omylnosti, která byla zřejmá už u Ježíšových učedníků. Ale takovým lidem, k nimž patříme společnou vírou v Krista i my, takovým lidem zní: Jste světlo světa, jste sůl země. Všechno mluví proti, ale platí to, protože to říká Boží Syn. Platí to i o nás. Pán vás učinil světlem, žijte tedy jako děti světla.
Amen.