Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé v Kristu,
Příběh o zázračném nasycení pětitisícového zástupu pouhými pěti chleby a dvěma rybami nás vyučuje celkem třem věcem. Nejprve odkazuje na dávné události izraelských dějin. Také se stává předobrazem svátosti večeře Páně. A konečně, vyzývá své posluchače k následování Krista, s výhledem k eschatologickému stolování na konci věků. Stručně by se dalo říci, že příběh o nasycení pěti tisíců je příběhem o víře, lásce a naději.
Víru nacházíme v jednání celého Izraele, který symbolicky následuje Ježíše na poušť, sedá kolem Ježíše a nechává se také Ježíšem sytit. Vždyť na co by jiného odkazovalo oněch dvanáct plných košů chlebových drobků, když ne na dvanáct kmenů Izraele? K čemu by se zázračné sycení odehrávalo na poušti, když právě na poušti Izrael v časech exodu užíval nebeský dar Hospodinovy many? A proč by měli přítomní odcházet za potravou a noclehem, když právě díky své víře nedbají na to co budou jíst, kde budou spát a čekají ve své nezajištěnosti na Boží čin záchrany? Tedy víra…
Lásku zas nacházíme na straně Ježíšově. Ze strany lidu můžeme sice předpokládat víru v to, že se udá něco neobvyklého, něco za zrakem, jinak by přece zůstal doma. Z lidské stránky působila jistě i zvědavost, vždyť na člověku, který koná zázraky, by jistě i dnes přišel dav nevídané šíře. Ale láska k Ježíši? O té ve zprávě evangelisty Matouše neslyšíme pranic. Co slyšíme, jsou slova o lítosti Ježíše nad zástupy. Lítosti pramenící z Boží lásky, která předchází jakoukoli lidskou snahu i lidskou lásku, tak nepodobnou lásce Boží. Lítosti, ze které nemocní mohli čerpat své uzdravení a hladoví své nasycení. Zástup pěti tisíců nevykonal žádný skutek, za který by zasloužil nějakou odměnu. Spíše bychom pomysleli na to, že Ježíše davy už zmáhaly, a chtěl být sám. Ale přece onen lid něco vykonal… Následoval Ježíše a byl s Ježíšem. A Ježíš se z lásky k němu obrací… Tedy láska…
A naděje? Co nám vypráví evangelista Matouš o naději ve svém krátkém příběhu, který znají všichni čtyři evangelisté? Co nám vyprávěl už prorok Izaiáš, jehož slova jsme slyšeli v prvním čtení? A o čem vypráví tajemná, ale naděje plná Apokalypsa, že se bude dít na konci věků? Ano, víte to dobře, bude se konat hostina Beránkova, to nejužší společenství lidí s Bohem, které vyjadřuje symbol společného jídla. Jídla, k němuž odkazuje náš příběh a k němuž odkazuje i svátost večeře Páně.
Že má náš dnešní text spojitost s eucharistií, s večeří Páně, je nabíledni. A že je večeře Páně aktem víry, lásky a naděje, o tom také nemusíme mluvit. Ježíš u Matouše 14 „vzal pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům“. Podobně u Matouše ve 26. kapitole čteme v ustanovení večeře Páně, že Ježíš „vzal chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům“. Tedy sycení pěti tisíců je předobrazem večeře Páně, zároveň však spodobněním starokřesťanského zvyku hodů lásky, o němž nám vypráví ve svém listě apoštol Pavel. Zároveň však nemusí nijak odkazovat k historické skutečnosti, ale probouzet víru.
Žid, kterým byl evangelista Matouš, a kterým byl i jeho čtenář a posluchač, na první pohled viděl poselství, které se v příběhu skrývá a nespekuloval nad jeho historicitou. Ale nám již tato prozíravost poněkud chybí. Pro nás je Ježíš této části Matoušova evangelia divotvůrce, který uzdravuje nemocné a vyrábí zázrakem potraviny. Zvláštní příklad Boží všemohoucnosti. Doklad toho, že pokud Bůh chce, může udělat cokoli. Nebo můžeme mít tento Ježíšův čin za pouhý příběh z nedělní školy, vhodný pro ohromení malých dětí Božími zázraky, které pak marně mohou vyhlížet celý život. Každý z nás zde může přemýšlet: Věřím, že Ježíš opravdu nasytil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami? Nebo jde o jakýsi mýtus, přilepený k naší čisté víře a ke zvěsti o velikonočním příběhu, o němž ani nepřemýšlíme? Udělal Ježíš zázrak? Nebo neudělal? Dělal vůbec Ježíš zázraky? Nebo nedělal? A co zázrak Kristova vzkříšení?
O tom náš příběh však naštěstí není a naše spekulace nás nemusí dohánět k zoufalství, když nenalezneme kýženou odpověď. Stačí, jak jsem již řekl, číst Matoušův příběh očima jeho prvotních čtenářů a jejich posluchačů.
Jsme tedy na poušti, na pustém místě přesně řečeno. Poušť je v bibli místem nebezpečí a smrti, prostorem ovládaným ďábly a démony, ale také místem zkoušek a tříbení. 40 let strávil Izrael na poušti na své cestě k zaslíbené zemi. Poušť udělala z partyzána Davida, vládce Izraele. Na poušti byl Ježíš 40 dní pokoušen ďáblem, dříve než započal svou veřejnou činnost. A pouštní etapa dějin Izraele je vnímána přese vše jako nejdokonalejší zpodobení vztahu Bůh – člověk a člověk – Bůh, Boží péče a lidského následování Božího příkazu. Lidské závislosti na Bohu v démonickém prostředí okolního světa a Boží lásky, z níž pramení jak jeho zákon, tak i nadějná zvěst o zaslíbené zemi. To je to první, co si Matoušův posluchač uvědomil, když slyšel příběh o cestě Ježíše na pusté místo, kde ho již čekaly zástupy bezejmenných Galilejců, jimž dav setřel jejich specifika, tváře a osoby. Nesetřel však jejich nemoci, slabosti a hříchy.
Proto bylo Ježíšovi davu líto a začal uzdravovat jejich nemocné. Uzdravování nemocných z Ježíšových osudů známe, věříme-li mu nebo nevěříme-li mu, to opět ponechávám vašemu soudu a svědomí. Co však nám může při vypravování evangelisty Matouše unikat je, řekli bychom, zdravotní stav oněch nemocných, Vždyť poutníci vyšli za Ježíšem z měst a zřejmě jim drahnou chvíli trvalo, než došli všichni na místo, kde Ježíš se svou lodí přistál. Ale to by slepí, chromí, bez nohou a další chudáci museli zůstat doma. A k Ježíšovi by se dostavili jen hluší, bez rukou a s krvotokem, kteří by na místo setkání trefili. Ano, tímto nesmyslem se dotýkáme něčeho podstatného. Zástupy lidí na cestě za Ježíšem soucítili se svými nemocnými, věřili, pokud možno, spolu s nimi Ježíšově moci uzdravit lidskou nemoc i hřích. Proto se vydali za Ježíšem a z jejich činů bylo poznat lásku, soucit a solidaritu. A když je Ježíš viděl, bylo mu jich líto a začal uzdravovat jejich nemocné.
Péče o nemocné a nemohoucí je jednou z mála prací, skutečně prací, která nemá na světě konce. Proto Ježíš pracuje až do večera a dav jistě vyčkával, na kterého z churavých se toho dne ještě dostane. A pro tu starost lidé nepomysleli ani na jídlo. Kdo však na ně pomyslel, byli Ježíšovi učedníci. Jistě, mohlo to být z upřímné starostlivosti, ale známe-li Ježíšovy učedníky lépe, mohli bychom se také domnívat, že na jídlo pomysleli již prostě proto, že hlavní roli onoho dne hrál Ježíš. A tedy se učedníci ptají Ježíše: „Je večer, nic tu okolo není, nechceš propustit ty lidi, ať se jdou vyspat a najíst do okolních dvorů?“ A Ježíš jim podivuhodně odpovídá: „Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst.“ Co je to za nesmysl, zabručeli si asi učedníci: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ Ale to už křesťan z Židů, Matoušův posluchač věděl. Pět a dvě je sedm, za sedm dní stvořil Hospodin svět, sedm je číslem plnosti, tedy i to málo bude stačit, protože už svým počtem naznačuje, že je ho pro každého dost. A Ježíš dává zástup takřka vojensky rozdělit, což opět připomíná izraelský řád pro tažení pouští, a dává rozdílet to málo, které bude stačit.
Čteme o tom, že Ježíš „vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům.“ Už jsme slyšeli, jaký starozákonní příběh se nám tu vynořuje, ano, ono sycení Izraele manou na poušti. Ale slyšeli jsme také, že sycení zástupu je předobrazem nejprve eucharistické, poté zejména eschatologické hostiny Beránkovy. Víme, nebo měli bychom vědět, že při eucharistii se nám propojují dva prvky, totiž moment připomínky a moment naděje. A stejně zde, při sycení zástupu, jsou oba prvky přítomné. Celý Izrael, celá církev zažívá ojedinělý způsob Boží přítomnosti, projevený tím nejprostším způsobem, totiž společným jídlem. A celý Izrael, celá církev vyhlíží ke konci časů, kdy opět společné jídlo s Bohem vyjadřuje ten nejužší vztah mezi dvěma sobě blízkými bytostmi. Na to pamatujeme, když přistupujeme k večeři Páně, že stejně jako Izrael, stejně jako první církev, i my jsme v tom nejužším společenství se sebou i s Bohem právě při eucharistickém hodu. A připomínejme si sobě, že společné hodování čeká Boží vyvolené i na samém konci věků.
Matoušův příběh ze 14. kapitoly o zázračném nasycení pětitisícového zástupu je příběhem o víře, o lásce a o naději. Je příběhem Boha, který se slituje nad svým lidem. Lidem, který pro Ježíše opouští v našem příběhu pohodlí měst a Ježíše v solidaritě ke svým bližním následuje na démonická místa. Je příběhem Boha, který pečuje o svůj lid, sytí ho svou přítomností i chlebem vezdejším, o nějž prosíme v naší nejčastější modlitbě. A je příběhem Boha, který ve svém Synu, ustanovujícím svátost večeře Páně, umírajícím na kříži a vstalým z mrtvých nedělního rána, ukázal svou milostivou tvář, svou lásku nad každým z nás, a svou péči, bez které bychom tu dnes ani nebyli. Vzdejme proto chválu našemu Pánu, jemuž sláva i císařství na věky.
Amen.
Ota Halama