Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme četli na začátku slova proroctví Izaiášova, slyšeli jsme tam výzvu Božímu lidu, aby připravil cestu svému Pánu, který přichází. Příprava na tuto událost je také smyslem adventu, který v biblickém pochopení je něco zcela jiného než čtyřtýdenní předvánoční nákupní maratón. Je to spíše ztišení a vnitřní příprava, k níž nás tento čas zve Izaiášovým voláním: „Připravte cestu Hospodinu.“ Advent znamená příchod; tento latinský výraz se užíval pro slavnostní vstup římského císaře do hlavního města. Teď však přichází Bůh sám. Jde tedy o to otevřít mu své vlastní já, celé své roztěkané myšlení a neklidné srdce, aby do něho mohl vejít.
Bůh v Ježíši Kristu vstoupil do lidských dějin jako dítě v jeslích. Přišel a naplnil očekávání proroků, kteří jej vyhlíželi jako Mesiáše, Božího krále. Tak vjíždí do Jeruzaléma na oslátku a v autoritě Božího syna čistí chrám od všeho, co tam nepatří. Tam, kde má být oslavován Bůh modlitbou, se kupčí a všechno je zneuctěno. Boží dům však není hypermarket či zoologická zahrada s voliérami; proto ten, který přišel, musí udělat pořádek, všechno to vyhnat a vyhodit, aby chrám byl chrámem a ne doupětem lupičů. I tady je zřejmé, jaké překážky člověk staví do cesty tomu, v němž přichází Bůh sám.
Ale není to jen dávná minulost, protože ty největší Boží věci se dají znehodnotit i dnes a nejrůznějším způsobem, jako ten chrám či konzumní advent. K tomu je vždycky blízko, když není Ježíš Kristus v našem životě ten první a poslední. Proto Jan ve své epištole píše:“ Děti, zůstávejte v něm, abychom se nemuseli bát, až se ukáže a nebyli zahanbeni při jeho příchodu.“ Jeho příchod není „odbyt“ vánocemi, protože on přijde znovu v slávě. A zůstávat v něm, držet se ho vírou, dovolávat se jeho milosti v modlitbě, pokorně přijímat jeho slovo a být s ním sjednocen při jeho stolu, to všechno je nám darováno, abychom se nemuseli být až přijde.
Jistě v Písmu najdeme nemálo zmínek o soudu, který On bude konat, ale Jan nám ukazuje k Boží lásce, kterou jsme dostali:“ byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi.“ To označení není jen zbožná etiketa, to je skutečnost. Ti, kdo zůstávají ve víře spojeni s Pánem Ježíšem, jsou Boží děti, i kdyby to nebylo nikde vidět; i kdyby naše slabost a klesání nám to chtěly popřít, těmi dětmi Božími jsme a nikdo to nemůže změnit. „Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ To největší je před námi a je to spojeno právě s jeho příchodem, kdy už se s ním nebudeme setkávat ve zvěsti; už to nebude jen věc víry, ale skutečnost našeho setkání tváří v tvář. A tehdy zjistíme, že máme jeho rysy, jeho podobu, že k němu patříme naprosto zřetelně a plně:“ Víme, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“
Advent znamená očekávání a naději, že on přijde a my mu budeme podobni. Tato naděje – a je to naděje v něho samého– dává sílu, abychom usilovali mít čisté srdce. Ne proto, že se bojíme, ale že máme naději!
Amen.