Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Každý advent slyšíme s celou Církví vyprávění evangelia o Janu Křtiteli. Vymodlené dítě dvou starých rodičů, Zachariáše a Alžběty, které dostalo andělem určené jméno, jež znamená „Hospodin je milostivý“. Když Jan vyrostl, odešel na poušť. A právě tady, v pustině, která ani trochu nepřipomíná prostředí jeruzalémské kněžské rodiny, z níž pocházel, je povolán – tak jako proroci – ke svému úkolu. „Stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu.“ Touto jedinečnou událostí začíná jeho poslání podle prorocké předpovědi Izaiáše: je tím, který volá: „Připravte cestu Páně!“
Lukášovi zřejmě záleželo na tom, aby co nejpřesněji označil dobu, do níž Janův hlas zní. Proto uvádí ve svém vyprávění celkem sedm jmen: pět patří světským vládcům, kteří spravovali Palestinu, dvě jména nejvyšších kněží zase vypovídají o duchovním životě Izraele. Je to zlá doba, podle lidského měřítka nepříznivá tomu, co Jan zvěstuje. Římský císař Tiberius a Pilát, ztělesňující moc římského státu v Jeruzalémě, jsou lidé bez všech skrupulí a vládnou tvrdou rukou. Herodes Antipas a jeho bratr Filip jsou synové Heroda Velkého, který se neštítil ničeho, aby si udržel trůn, ani vraždy betlémských dětí. Annáš a Kaifáš jako velekněží zase ochotně kolaborují s těmito politiky, aby zůstali ve funkci. Ta doba je jedna morální pustina, ale právě tady se stane slovo Boží k Janovi. V tom úpadku je třeba připravit cestu Tomu, který přichází jako tichý král k dceři Sionské, aby každý tvor uzřel spasení Boží!
Jako by nám chtěl Lukáš říci: žádná doba, Janova, stejně jako naše, nemůže zabránit tomu, aby se Boží slovo stalo. I ti politici a velekněží jsou jen na chvíli, slovo Boží však je stálé na věky, jak jsme slyšeli z Izaiáše. A nikdy pro toto slovo není vhodný čas, vždycky má člověk jiné zájmy a jiné priority, ale to slovo se k Janovi stalo a on je tlumočí všemu navzdory a volá: „Čiňte pokání!“ Nenechá se umlčet pocitem, že lidé jsou nasáklí duchem zlé doby, že se nedá nic dělat, protože politika i církev je deformována lidským hříchem. Volá k pokání a ke křtu na odpuštění hříchů. Ani ty hory vin a křivd, které brání Přicházejícímu, ty propasti lidského zla, kde nedohlédneš dna, nemohou jej zadržet:“ Každá propast bude zasypána, hory i pahorky srovnány, co je křivé bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné a každý tvor uzří spasení Boží!“
Naděje však není nicnedělání, kdy všechno necháváme ve své pohodlnosti na Pánu Bohu. Jan nezůstává poustevníkem, ale je kazatelem v celém okolí Jordánu, do služby naděje dává své nohy, svá ústa, když káže a volá k pokání.
Proroci často volali Izrael k pokání, k obrácení, k změně mysli, ale ani jeden neřekl: dejte se pokřtít na odpuštění hříchů. Pro hříšného člověka byl chrám a oběť, která smiřovala vinu. Ale Jan žádá s obrácením i křest. Tento muž, o němž Pán Ježíš řekl, že se neobjevil nikdo větší než on, ukazuje od toho starého k novému. Ač sám kněžský synek, neposílá lidi do chrámu. Tady na poušti u Jordánu je možné mít jistotu: Bůh mi odpustil. A není to jeho vlastní nápad, vždyť se k němu stalo Boží slovo; Bůh sám už Janovým křtem prosazuje nový řád, který je naplněn v Kristu, jemuž on připravuje cestu. Bůh sám obětí svého Syna ten zaběhaný chrámový provoz zrušil. Není třeba žádných obětí, ta jedna je dokonalá a dostačující. V něm samém je usmíření všech našich vin. Křest na odpuštění hříchu je znamení Boží milosti a o té Jan svědčí své době i nám.
Amen.