Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Z knihy, připisované moudrému králi Šalomounovi, kde se tolikrát opakuje hořká pravda o pomíjitelnosti všeho, k nám zaznívá ujištění, že všechno má určenou chvíli a svůj čas. Nic není trvalé, všechno se mění. Na to – řekneme si – nepotřebujeme Bibli, to víme ze své životní zkušenosti.Čas nám plyne až příliš rychle a vůbec není nijak objevné slyšet, že je čas rození a čas umírání. Dokonce je dost nepříjemné slyšet to právě dnes. Celá tato kniha není ani trochu příjemná, protože klade otázky, jež obvykle lidé zatlačují někam hodně hluboko, protože je oslabují v jejich aktivitě. Jedna z nich je i v našem textu: „Jaký užitek má ten, kdo pracuje ze všeho svého pachtění?“ Jaký je smysl toho všeho honění se od slunka do slunka – k čemu? To je jako bodnutí, které jde hodně hluboko do duše. „Slova moudrých jsou jako bodce „– toto tvrdé konstatování najdeme na závěr této zvláštní knihy, která učí vidět všechno jinak. Bez těch brýlí Mámení, jež v Komenského Labyrintu Poutník dostává na cestu.
A přece pisatel knihy, který nejde po povrchu, ale trápí se nad lidským údělem, není škarohlíd ani mrzutý pesimista, který nás chce otrávit či rozvrátit. Vidí velice střízlivě lidskou lopotu, – tu uložil Bůh synům lidským a tak se lopotí – ale zároveň svědčí o Bohu, který“ všechno učinil krásně a v pravý čas.“ Čas není diktátorem, ale služebníkem Božích záměrů, protože Bůh jedná a nic nemůže zmeškat jako my. A navzdory, co my děláme ošklivého, on „všechno učinil krásně.“ Jeho dílo budí úžas, ať to je hvězdné nebe či člověk, koruna Boží tvorby.
A protože Kazatel ví o živém Bohu Stvořiteli, pak lidský život i s mnohdy nesmyslným pachtěním je Bohem určen, není to biologická náhoda, ale jeho rozhodnutí, že tu jsme. Člověk jako tajemství: Pán Bůh“ dal lidem do srdce i touhu po věčnosti“, takže zřejmě lidské srdce neuspokojí ani svět věcí, nedá mu štěstí mít čím dál víc a užívat si: snad na chvíli, ale ne natrvalo. Bůh učinil všechno krásně a lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ – vlastně po sobě samém. Jsme schopni na to zapomenout, ale ta touha se připomíná nepokojem, o němž věděl Augustin, když řekl: „Naše srdce je nepokojené, dokud nespočine, Bože v tobě.“
Přitom však člověk je omezen ve svém poznání Božích záměrů.“Nevystihne začátek, ani konec díla, jež Bůh koná.“ Kazatel ví, že nedokážeme pochopit Boží jednání ve svém životě, nedovedeme vysvětlit sobě či druhým spletitost lidských příběhů, nedokážeme odpovědět na všechna Proč? která znějí na této planetě z nesčetných úst. Ani tato biblické kniha takovou odpověď nedává. Jen ujišťuje, že je čas rození i čas umírání – a v celé souvislosti to přestává být otřepanou pravdou, ale ujištěním, že ten čas je v rukou svrchovaného Pána, ne náhody či Osudu. Ten jednající Bůh, o němž celá Bible ví, je plný slitování, že je shovívavý a milosrdný, ano že je skutečná láska, tomu patří náš život. On ví, co je pro nás dobrého, i když my to nechápeme. Bůh vládne a proto všechno má „určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Kazatel ví, že to vše jde podle určitého Božího řádu, který nemůžeme změnit. A také to má nějaký smysl:“ Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.“
Když Pán Ježíš mluví o Bohu, pak říká nekonečně víc, než může říci Kazatel. Je to náš Otec, my jsme jeho děti a smíme s důvěrou od něj čekat to nejlepší. A přece Kazatelova slova, jež zdůrazňují úctu a respekt před Bohem tím nejsou zneplatněna. Jen ten, kdo před Bohem skloní svou pyšnou hlavu, může Pánu Bohu důvěřovat, prosit ho a být vyslyšen.
V našem životě je mnoho pachtění a lopocení. Ale to není všechno: je tu také mnoho hezkého a dobrého. „Tak je to s každým člověkem: to že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je Boží dar.“ Ty dobré věci v našem životě jsou darované, i to, že máme co jíst a co pít. Kolik dobrých Božích darů jsme přijali i v končícím roce! I ty nejmenší maličkosti, které nás potěšují, jsou darované.
Ale my jsme dostali mnohem, mnohem víc. O tom jsme slyšeli z Pavlova listu do Efezu: dostali jsme ve víře spasení, tedy život s Kristem, život v Boží lásce. A apoštol tady – stejně jako Kazatel – mluví o daru. „Spasení není z vás, je to Boží dar.“ Všechno, co potřebujeme, všechno, co si nezasloužíme, nám dává Pán Bůh ve své lásce.
Moudrý Kazatel i nás vyučuje pokoře, abychom přijímali od Boha všechno, co nám dává, co nám určil. Vyučuje nás i vděčnosti, abychom se rozpomínali na všechny Boží dary, i na ty nejmenší, které pokládáme skoro za samozřejmé. A za třetí: učí nás, co je v životě nejdůležitější. „Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než radovat se a konat v životě dobro.“
Když Bůh všechno učinil krásně, máme důvod k radosti z Božího díla; vždyť na každém člověku smíme objevovat něco krásného. A Kazatel, který ví tolik o zbytečném pachtění, často sobeckém, naznačuje jinou cestu: dělat dobře druhým, konat dobro. Není pro člověka nic lepšího. A apoštol Pavel píše křesťanům: vždyť jste přímo pro to stvořeni, určeni Kristem, abyste využili všechny možnosti, které vám Bůh dává k činění dobra, k pomoci druhým, k službě, k potěšení smutných a posílení klesajících. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které Bůh připravil.“ Jde o to, abychom svou poslušností naplnili Boží vůli.
I v roce, který je před námi.
Amen.