Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Křesťané v řeckém Korintu, jimž píše Pavel svůj dopis, vyrostli v prostředí, kde se zrodil ideál krásy a hrdinství a také celá řada filozofických škol, jež učily správně a logicky myslet a obratně se vyjadřovat; řečnické umění bylo vysoce ceněno a žádáno. Apoštol však na tuto poptávku nepřistupuje, přináší něco úplně jiného, než lidé chtějí. Žádné řečnické výkony, žádná nadnesená slova, jež jsou v oblibě, žádná moudrost filozofů, která budí zájem, žádná oslava harmonie a krásy člověka, ale zmučený, ukřižovaný Kristus je obsahem jeho zvěstování. Kristus, který zemřel pro naše hříchy nejpotupnější smrtí na kříži, je šok pro řeckou touhu po kráse. Nebylo by rozumnější, mluvit o jiných a také jistě důležitých věcech, aby ten šok nebyl tak velký? Jistě Pavel mohl trochu uhnout, ale neudělal to:“ Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“.
Apoštol věděl, jak tato zvěst je člověku cizí, ale nemohl slevit z toho, že to je jádro všeho: Kristův kříž, znamení Boží lásky k hříšnému člověku. Ten kříž je vlastně škrtnutím lidské pýchy, protože tam je vidět, čeho jsme schopni a co v nás je. Ale kříž je zároveň znakem smíření a potvrzením, čeho je schopen Bůh v náš prospěch, když nechá zemřít pro nás svého Syna. „Nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí“. Sebemoudřejší výklad s nadnesenými slovy tady neplatí: je možné jen pokorně o tom svědčit.
Ani pro apoštola Pavla nebylo lehké přijít s touto zvěstí do Korintu.
A on sám je pravý opak antického ideálu: Korinťané by jistě jej viděli rádi jako člověka plného síly a energie, který je strhne svým řečnickým uměním a dostane je do duchovního varu. A on je neušetří zklamání, že ani tohle jejich očekávání nesplní:“ Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním, má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti. „Boží svědkové nejsou hrdinové, ale slabí lidé. Bojí se, že svěřené pravdy nedokáží formulovat, chvějí se, protože Boží tajemství je přesahují; je jim úzko, když vědí, že jejich posluchači, kteří jsou ovlivněni prostředím a dobou, touží po něčem atraktivnějším, než je zvěst o Kristu ukřižovaném. A přece to je ten div, že Pavlovo kázání, tak střídmé, varující se jakékoliv slovní demagogie, se prokazuje Duchem a mocí a že se to děje dodnes: z této zvěsti roste víra, jež nestojí na „moudrosti lidské, ale na moci Boží.“
Lidská moudrost může otevřít dveře nejrůznějšího poznání, ale jen moudrost Boží, která našla své vyjádření právě v Kristu ukřižovaném, otevírá křesťanu tajemství nejhlubší. Pavel jej nazývá „oslavením“, slávou.
Mojžíš toužil, aby mu Bůh ukázal svou slávu, ale neuzřel ji, i když tato sláva šla podél něho. Ale apoštol učí ty, kteří jsou dospělí ve víře – patříme k nim i my? – moudrosti Boží, v níž člověk pochopí, že v té slávě bude žít a že je pro ni určen od věčnosti. Boží sláva nás nemine, jako Mojžíše, ale spočine na nás.“ Až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (l J 3,2)
Když slavíme svatou Večeři Páně, ujišťujeme se tím, že pro Ježíše Krista, toho Ukřižovaného a potupeného, nám Pán Bůh dal věčný život.
Čím víc vyzráváme ve víře, tím hlouběji tato základní zvěst nás zasahuje.
Jeden velký vykladač Písma řekl krátce před svým skonem:“ Moje teologie je čím dál jednodušší, sestává jen ze čtyř slov: „Ježíš za mne umřel.“ Tak prostá je Boží moudrost, „skrytá v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.“
Amen.