Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Není bez významu, že před tímto známým evangelijním příběhem jsme četli za Starého Zákona vyprávění o Jonášovi. Slyšíme o bouři, v níž pohanští lodníci stejně jako učedníci propadají strachu. Jonáš je schopen přitom v podpalubí tvrdě spát stejně jako Ježíš. Oba byli násilně probuzeni: prorok popuzeným kapitánem lodi, který tuhle siestu v bouři pokládá skoro za provokaci, Ježíš je probuzen učedníky, kteří mu to také mají za zlé; v jejich slovech je slyšet vyčítavý, obviňující tón, ne-li přímo zlost: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ A podobnost obou textů vidíme i v závěru: rozběsněné moře se uklidní a bouře pomine.
Ale toho, čím se od sebe vyprávění liší, je mnohem víc. Jonáš se dostal na loď proto, že nechce být v Boží službách a utíká od něj. Ježíš naopak stále učí zástupy pravdě Božího království, jak je zřejmé už z prvního verše této kapitoly:“ Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři. Učil je mnohému v podobenství.“ Proto chce po tom perném dnu s učedníky na druhou stranu, aby si odpočinul. Ale není mu to dopřáno: Marek připomíná, že „jiné lodě ho doprovázely.“
Jonášův spánek není z únavy, jako je to u Ježíše, který je skutečně vyčerpán a spí i v bouři s důvěrou v moc svého Otce. Jonáš chce spíše trucovitě všechno zaspat; je to vzdorovité nicnedělání a touha mít od úkolujícího Boha pokoj. Možná, že tato touha je skryta i v jeho přání, aby jej námořníci hodili do moře; ve spánku smrti konečně najít únik před Hospodinem, jemuž nechce sloužit za žádnou cenu. Jak jiný je spánek toho, který o sobě může pravdivě říci, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45)
Když se loď s Jonášem dostala do ohrožení, nebyl to důsledek rozmarného počasí či nešťastná náhoda, ale Boží záměr: „uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře.“ Tady je to jasné: všechno je v Boží režii. Tohle vědět je veliká úleva.
Ale není to tak vždycky. Rozhodně náš evangelijní oddíl takovou informaci pro nás nemá. Stroze sděluje:“ tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Nevíme, odkud přišla, prostě tu je a jde o život. Tak to bývá i v našem životě, v němž může také nastat mezná, kritická situace, podobná běsnící bouři. Kdo jí vyvolal? Můžeme s klidným svědomím říci, že nejrůznější hrůzy působí Pán Bůh?
Ježíš se na lodi nemodlí, aby nebeský Otec bouři utišil, ale pohrozí větru a moři a dává jim příkaz:“ Zmlkni, utiš se!“ Už to naznačuje, že to čemu říkáme příroda, není tak docela v pořádku a v harmonii, jako na počátku stvoření. Židovství vědělo o zlých silách, které běsní nejen v lidském srdci, ale také v přírodě; ta může nejen oslavovat svého tvůrce, ale také její živly mohou ničit miliony lidí. Proto Ježíš přikazuje vichru a moři; ví, že to je útok démonských mocností, nikoliv Boží působení. Stačí jeho slovo a nastane veliké ticho, jak zmiňuje Marek.
Učedníci vyčítali svému mistru, že mu je jedno, zda zahynou. On jim tuto nehoráznost nepřipomíná a neuráží se tónem, kterým to říkali. Nevyčítá jim, že jej probudili, když si mysleli, že je to jediné rozumné řešení. Ale také je neomlouvá tím, že v podobné situaci každý člověk má strach. Jen se jich ptá:Proč jste tak ustrašení (přesněji: zbabělí)? Ještě nemáte víru?
Apoštol Pavel mohl říci ve vztahu k Ježíši Kristu „Vím, komu jsem uvěřil,“ tito učedníci ani po všem, co zažili, tuto víru nemají. Víra by se radovala z toho velikého ticha po bouři, které potvrzuje, že nad všemi ničivými mocnostmi má Ježíš, jejich Pán převahu. Místo radosti však mají strach, mnohem snad větší než předtím (v původním text: báli se velikou bázní) a ač odpověď je tak jasná, raději zůstávají u otázky:“ Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Když člověk věří v Ježíše Krista jako vítěze nad všemi mocnostmi zla, ať už mají jakoukoliv podobu, neznamená to že se ho zlo nikdy nedotkne. Tsunami spláchla do záhuby jistě i křesťany, stejně jako jiné katastrofy postihly nevěřící i věřící lidi. Sotva by bylo pravdivé z našeho textu vyvodit závěr, že když je Kristus s námi na jedné lodi, nemůže se nám nic stát. Ty mocnosti, které spojené s „tím Zlým“ mají ničivou sílu, nejsou ještě vyřízeny, i když je třeba na chvíli veliké ticho.
Ale víra je si jistá, že ať se stane, co se stane, všechny tyto mocnosti a moci které dosud řádí, nemůžou nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši našem Pánu.
Amen.