Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ Ježíš tak mluví se svými učedníky o své smrti a vzkříšení. Není to však sdělení a stručná informace, ale Marek uvádí, že Ježíš je začal tomu učit. Chtěl, aby si to základní a podstatné dobře vštípili do paměti. Aby věděli, že jeho potupná smrt není výsledkem toho, že byl v nesprávný čas na nesprávném místě, ale že to tak musí být. „Syn člověka musí mnoho trpět.“ Je to nutné a nezbytné, ale není to Osud, o němž pohané byli přesvědčeni, že rozhoduje o nás bez nás. Ježíš nezná žádný Osud, zná jen vůli svého Otce, které je dobrovolně poslušen a s níž se ztotožňuje v lásce k němu. A své učedníky vyučuje, že nejen musí zemřít, ale také vstát z mrtvých. Tuto jistotu, za níž stojí sám Bůh, jim chce ve svém učení předat jako potěšení a radost pro smutné dny.
A celé to vyučování je zbytečná námaha, ani ten Petr, který jej za všechny ostatní učedníky vyznal jako Mesiáše, nechápe vůbec nic. Naopak: vzal si ho stranou a začal ho kárat. Učedník mistruje svého Mistra, staví se nad něj, odmítá to, co on v poslušnosti k Otci přijímá jako jeho vůli. Pán Ježíš ví, že to tak musí být, Petr jako pokušitel mu poučným tónem říká, že všechno přece může být jinak, ne tak nelidsky a nepochopitelně tvrdé, bez kříže a bez vzkříšení. A to je výsledek celého Ježíšova učení, totální neúspěch a neporozumění. To, co říká Pán Ježíš, se Petrovi nelíbí, protože má svou představu o Mesiáši, představu přízemně lidskou, kterou Ježíšova slova o utrpení tohoto Mesiáše nabourávají. Chtěl by mít Ježíše podle svého, aby byl jemu i ostatním přijatelný a pochopitelný.
„Jdi mi z cesty satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Tak tvrdá slova slyší Petr od svého Pána. Svým smýšlením, celým svým postojem je od něj vzdálen, je dokonce teď jeho nepřítelem jako ten, který jej pokoušel na poušti. Má mu jít z cesty, ale některé rukopisy NZ přidávají: “ jdi za mne!“ To znamená, že mu Pán Ježíš ukazuje, kde má být: za ním, aby mohl jej následovat, nikoliv mistrovat.
A právě teď je příležitost, aby Pán Ježíš řekl, co od svých následovníků chce: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne!“ Jestliže Petrovi se nelíbila to, co Pán Ježíš řekl o sobě, pak nám se moc nezamlouvá to, co on říká o nás, kteří chceme být s ním. Je to totiž proti naší přirozenosti; zapřít sám sebe znamená asi zříci se práva, že moje vlastní já bude všechno určovat. Kdysi řekl Jan Křtitel o Kristu: On musí růst, já se musím menšit. Právě to je smysl zapření sama sebe.
Když Ježíš chce, abychom vzali na sebe svůj kříž, moc tomu nerozumíme. Většinou to chápeme jako ochotu přijmout své trápení, nemoci a těžkosti a nějak to unést. Vykladači se domnívají, že Ježíšovo slovo: vezměte jho mé na se bylo v první církvi pochopeno jako výzva k vzetí kříže. Tady už se jedná nejen o snášení nejrůznějších těžkostí, ale o poslušnost Ježíše, která může vést až na popraviště. Jiní bohoslovci ve slovech o vzetí kříže slyší, že Ježíš chce, abychom byli připraveni na takovou opuštěnost a výsměch svého okolí, jako tehdejší odsouzenec na smrt.
Nejen Petr, ale každý z nás je v pokušení, že jeho smýšlení není z Boha, ale z člověka. Každý člověk zcela samozřejmě pokládá život za největší hodnotu a usiluje o jeho uchování. Chceme mít hezký život, už proto nás Ježíšovo slovo o zapření sebe sama a kříži na zádech, ať už to má jakýkoli smysl, velice dráždí. Ježíš nás také vyučuje – a my jsme stále tupí žáci jako ti první učedníci – že život, který člověk odevzdá Bohu, podobně jako ten žalmista, když volá “ Svého ducha kladu do tvých rukou. vykoupils mne, Bože věrný“ (Ž 31,6) život, o který přijde pro Krista a evangelium, to není ztráta, ale záchrana. Všechno člověk může získat, všechno může mít, ale přitom nemá vlastně nic. O tom svědčí apoštol: můžeš mít poznání, rozumět tajemstvím, mluvit jazyky, dokonce mít víru hory přenášející – a bez lásky je to nic, na nic, k ničemu. A Pán Ježíš říká, že můžeš získat celý svět, ale co to prospěje, když ztratíš svůj život, svou duši – to nejdůležitější?
Ten skutečný život v Božím království stojí za to, o všem tom přemýšleli a také brali slova Páně vážně, pokorně a s radostí. A také se nikdy za ně nestyděli: „Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Amen.