Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Postní období, do něhož jsme dnes vstoupili, chápe církev jako duchovní přípravu na událost velikonoc, na tajemství Kristovy smrti a jeho vzkříšení. Pro život každého křesťana je to událost, v níž podle apoštola Pavla se „ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Vždyť kříž a prázdný hrob našeho Pána Ježíše Krista jsou důkazem Boží lásky k nám; a nedá se to vyjádřit lépe, než apoštolovými slovy v jeho dopise Titovi: „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu.“ To je obsah a děj velikonoc v kostce, ale protože je to událost tak veliká, máme se na ni právě těmi šesti postními nedělemi vnitřně připravovat.
Ale dnešní oddíl z evangelia mluví o tom co se neopakuje jako postní období v každém roce, co se stane jen jednou, ale rozhodne o každém člověku. Tato událost se nedá zařadit do církevního kalendáře, ale uskuteční se náhle a nečekaně. A to je příchod toho ukřižovaného a vzkříšeného Pána na tento svět. Nevymyslela si to církev – jsou to jeho vlastní slova, která nás vybízejí: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde, kdy se nenadějete.“
Když Noe stavěl koráb, nikdo nevěřil, že přijde potopa. A Pán Ježíš říká, že tohle myšlení budou mít lidé stále – bude to jako za dnů Noe. Člověk se v tom základním vlastně nemění: že je Bohu vzdálen ve své práci, ve své zábavě a takzvaně normálním životě. Jsme nechápaví k varování, které Bůh dává, jsme slepí k znamením, která upozorňují na nebezpečí, jsme hluší k jeho slovu.„Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do toho dne, kdy Noé vešel do korábu a nic nepoznali až přišla potopa a zachvátila všechny – tak bude i příchod Syna člověka.“ Ta zvláštní lehkomyslnost vede k tomu, že člověk ve zvláštní tuposti a zaslepenosti nic nepozná: ani to, že všechno visí na vlásku a že je třeba volat o smilování, prosit o vstup do archy záchrany, dokud je to ještě možné.
Proto Pán Ježíš nás vyzývá, abychom měli jiný styl života než lidé za dnů Noe. Abychom byli připraveni na jeho příchod. Ta příprava se nedá vtěsnat do několika postních neděl, ale vyžaduje náš celý život. Každý den může být poslední, proto každý den s ním máme být vírou láskou a nadějí spojeni. Nemůžeme se připravit na nějaké datum, ale můžeme se jej každý den dovolávat a každý den mu děkovat, každý den na něj v lásce myslet a žít před jeho tváří v poslušnosti jeho slov.
Přijde nečekaně. A jako rozdělila potopa lidstvo na ty, kteří našli záchranu v korábu a na ty, kteří skončili ve vodě, tak i jeho příchod bude znamenat rozdělení: „Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.“ Jedni budou přijati do společenství svého Pána, o ty druhé se on už nestará. Nestrčí je do pekla, ale ponechá je, ať si dál melou a sedlačí, ať si dělají, co chtějí. To je všechno – zůstanou sami a bez něho, v němž se přece „ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Ne však těm, kteří ji nepotřebují a nechtějí.
Pán Ježíš může přijít tak rychle, jako ta potopa. Ale tím toto srovnání končí. On totiž není zkáza, ale dárce života budoucího věku v Božím království pro nás, za které se obětoval a – dodává apoštol Pavel – „posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ Když jsme jeho vlastnictvím, pak smíme na něj čekat s radostí a láskou, ať přijde kdykoliv.
Amen.