Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Neboj se, já jsem tě vykoupil“ – toto Boží ujištění znělo z úst proroka Izaiáše stísněnému Izraeli jako veliké povzbuzení. Vykoupení je slovo, které má v Bibli mnoho významů, ale vpodstatě to znamená jedno: záchrana a vysvobození. Vykoupen mohl být třeba otrok či válečný zajatec, aby se stal svobodným člověkem; bylo za něj zaplaceno výkupné. Ale ta představa jakési finanční transakce, kdy jeden platí a druhý za složenou částku propustí na svobodu vězně, se nedá použít tam, kde jde o Boží vykoupení. Nikde není v Písmu zmíněna druhá strana, které by Bůh výkupné měl odevzdat. Bůh nedělá obchody s žádným žalářníkem či otrokářem člověka; jeho vykoupení přesahuje naši logiku, ale je skutečností a každému, kdo věří v Krista zní jistotné: „Neboj se, já jsem tě vykoupil.“
Apoštolská zvěst spojuje vykoupení s Ježíšem Kristem. A stále znovu se vrací ke dvěma zásadním otázkám: jak nás vykoupil a z čeho nás vykoupil. Na tu první odpovídá slovy našeho oddílu z 1. Petrova listu: „ne pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, ale převzácnou krví Kristovou.“ Každá Večeře Páně, kterou společně slavíme, nám připomíná jeho oběť za nás; obětní beránek, který umírá v zastoupení za hříšníka, je výstižné vyjádření Kristova díla. „On byl k tomu jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut před stvořením světa.“ Jako bychom měli slyšet, že Boží láska k nám je zakotvena ve věčnosti; ještě dřív, než byl svět; dřív, než jsme stačili jako lidstvo tento svět pokazit svým sobectvím, Pán Bůh už rozhodl o naší spáse v Kristu. Na tohle člověk už vůbec nestačí se svým rozumem, může jen vděčně zpívat srdcem i ústy: „Tys na mě myslil dřív, než slunce zasvítilo, dřív, než stačilo zem svou září osvětlit, než povstal tento svět, než vůbec něco bylo – už tehdy, Pane, měls mě rád, už tehdy měls mě rád!“
Z čeho nás Kristus vlastně vykoupil? Z moci ďáblovy, odpovídá reformační katechismus. Ze zlořečenství zákona, připomíná apoštol Pavel Galaťanům. Je to tak, ale zdá se nám to možná trochu odtažité. Zato odpověď Petrovy epištoly je velmi srozumitelná: byli jsme jím vykoupeni z „prázdnoty svého způsobu života.“ Člověk může žít prázdný a bezobsažný život, život na nic, který odkoukal od druhých, k němuž má sklon po svých předcích – autor Petrova listu tu myslí asi na pohanskou minulost svých čtenářů. Ale ta životní prázdnota, jež nakonec vede k zoufalství, je skutečnost naší současnosti; jsme v tom až po uši a sami si nedokážeme pomoci. A přece Kristus zemřel právě proto, aby nás vykoupil z této prázdnoty. V něm je všechna plnost Boží lásky, která dává každému lidskému životu důstojnost, smysl a naději.
Bez Krista, který zemřel a vstal z mrtvých – však Večeře Páně není smuteční hostina, ale hostina s živým Pánem, – bychom nemohli věřit v Boha. Když jsme slyšeli jeho slovo: „Žádný nepřichází k Otci než skrze mne“, pak víme, že On je jedinou cestou k Bohu, který není smyšlenkou, pojmem, ale milostivým Otcem nás všech. „Skrze něho věříte v Boha“ připomíná Petrův list; bez Ježíše, Beránka Božího se s Bohem člověk může jen míjet, nikoliv s ním mít vztah lásky. „Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“
Člověk, který žije v prázdnotě života, nemá komu věřit a nemá v co doufat. Ten, kdo je vykoupen převzácnou krví Kristovou, smí se upínat vírou i nadějí k Bohu. A naděje znamená očekávat na to, co Bůh krásného a dobrého učiní v mém životě, protože on má víc, než kolik rozdal a nikdy mě neopustí. Vždyť řekl: Neboj se, vykoupil jsem tě.
Amen.