Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 2. dubna 2006

5. neděle postní
Introit:
Ž 25,6–8
Čtení:
Mk 2,1–12
Text:
1J 1,5–9

Je to veliká zvěst, kterou apoštolé slyšeli od svého Pána a kterou nám Jan teď předává: Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. A abychom o Bohu věděli, jak jedná, Jan říká: „je věrný a spravedlivý.“ Ale apoštol mluví také o nás: můžeme být s Bohem spojeni a být prozářeni jeho světlem, ale také můžeme chodit ve tmě, můžeme se klamat, ba můžeme lhát. Není to vůbec nic povzbuzujícího, když slyšíme tato slova. Ale je to ještě horší. Z Boha, který je světlo, který je věrný – to znamená spolehlivý ve svých slibech a spravedlivý, takže nikomu nekřivdí, můžeme udělat lháře. A to snadno a lehce: „Říkáme-li že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“

Ta největší urážka Boha, když člověk si trvá na svém, že je s ním všechno v pořádku, je zároveň velikým klamem. Nikdy to totiž není pravda.

Pravdou je, že za naše hříchy musel umřít Boží Syn. Jenom jeho krev nás očišťuje od každého hříchu, jak připomíná apoštol. Bůh v něm říká každému z nás své slovo lásky a odpuštění. A ten, kdo je spokojen sám se sebou, protože jiní jsou přece mnohem horší, z odpouštějícího Boha dělá lháře. Tato slova píše Jan ne nevěřícím, ale křesťanům, nám všem, kteří se hlásíme k církvi. Pocit samospravedlnosti hrozí každému z nás. A uznat svou vinu, své selhání, svou nelaskavost není ani pro nás vůbec nic samozřejmého.

Je možné – třeba výchovou – do člověka od dětství vtloukat pocit viny, nedokonalosti a hříšnosti. Obvykle to vážně poškodí celou osobnost. A to Boží slovo nikdy nedělá, naopak svědčí o záchraně a vysvobození z viny. Proto také Jan začíná tou základní jistotou, že Bůh je světlo. Teprve když to pochopíme v celé biblické plnosti, poznáváme sami sebe, v tomto světle vidíme, jaké vrháme stíny. Bez jakéhokoli násilného přesvědčování se začneme vidět realisticky jako ti, kteří potřebují Boží slitování, protože jsme Bohu, který je světlo, vzdáleni ve svých temnotách. Najednou pochopíme, jak milosrdně jedná Pán Ježíš s ochrnutým v Kafarnaum, když nejprve mu odpouští hříchy. Není jen nemoc těla, ale také hříchem nemocný vztah k Bohu, který musí být uzdraven odpuštěním.

A to je zvěst Janova, že pro každého, kdo se obrací pokorně k Bohu jako žalmista s prosbou: „Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým slitováním“, pro každého, kdo si přizná, jak velice potřebuje světlo Božího odpuštění do pro svůj temný život, se všechno mění k dobrému, ano k tomu nejlepšímu. Už neděláme z Boha lháře, ale spoléháme na to, že je věrný a spravedlivý, už si nemusíme o sobě nic nalhávat a křečovitě hrát pyšnou, ostatně dost vyčerpávající roli rytířů bez bázně a hany. Můžeme s tím skončit a říci jako ten celník: Bože, smiluj se nade mnou hříšným. Nic jiného není třeba. A pak se děje to, co Jan zvěstuje: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“

Amen.

← Zpět na seznam kázání