Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ze Zjevení, posledního spisu Nového Zákona jsme slyšeli o tajemné, zapečetěné knize, kterou nemohl nikdo otevřít. Nad tou nemohoucností a neschopností všech nahlédnout do Božích úradků, jež jsou v knize obsaženy, je Janovi smutno až k pláči. Tu slyší hlas: „Neplač, hle, zvítězil lev z pokolení Judova.“ Ale místo lva, který je ztělesněním síly, vidí Jan Beránka, který nese na sobě stopy obětování. A právě ten jediný má moc si s knihou něco začít: „Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu a přijal knihu z jeho pravice.“ A celým nebem tomuto Beránkovi zní veliký jásot“ „Jsi hoden přijmou tu knihu, a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmihů, jazyků, národů a ras…“
Lev a Beránek zároveň –v této podobě poznává v tajemném vidění pisatel Zjevení obětovaného a Zmrtvýchvstalého Pána. To, co vidí, se odehrává v kosmických rozměrech, které přesahují lidskou zkušenost. Ale to vše má svůj začátek a zdůvodnění v tom, co prožili učedníci první den po sobotě, jak jsme o tom četli v evangelium Jsou spolu, ale ten malý prostor jejich společenství je vymezen zavřenými dveřmi. Tady není nic slavnostního a velebného, co prožívá autor poslední knihy Bible, tady je jen strach. A právě sem přichází ten, jehož vůbec nečekali. Už tím, že je s nimi, i když mu neotevřeli, jim svědčí o své moci. V moci Vzkříšeného vyšel z temnot smrti a přivalený hrobový kámen mu v tom nezabránil. Nevadí mu ani zavřené dveře ustrašených učedníků: … „postavil se uprostřed nich a řekl Pokoj vám“. Když to řekl, ukázal jim ruce a bok.“ Má všechnu moc jako lev z pokolení Judova, jak to slyšel svatopisec Zjevení, ale zůstává Beránkem, na němž jsou stopy jeho umučení. Proto jim ukazuje zraněné ruce a probodený bok. Už má oslavené tělo, jiné než my, kteří jsem podmaněni všem zákonům přírody, ale i na tomto těle zůstávají rány, které mu způsobil lidský hřích. To je jeho legitimace pro učedníky. Ale jako zabitý, obětovaný Beránek stojí před Božím trůnem i ve Zjevení Janově. Nic z jeho utrpení se tedy neztratilo ani na věčnosti. Když vstal z hrobu v nepomíjejícím těle, které nám bude dáno až po vzkříšení, má na tomto těle slávy znamení naší bídy a hříchu, za který zemřel. Tyto rány se nezahojily ani po týdnu: však nabízí Tomášovi, aby se jich dotkl, když pochybuje o skutečnosti jeho vzkříšení. A předtím učedníci – teprve když jim ukázal ruce a bok – se zaradovali, protože v něm poznali Pána. Toho, který skutečně trpěl na kříži a skutečně vstal z mrtvých.
Když se vzkříšený Ježíš setkal s Marií Magdalenou, nebylo to jen proto, aby ji potěšil, ale aby ji dal úkol: jít k učedníkům se zvěstí evangelia. Když se teď setkává s učedníky, mluví o poslání: „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ Byl poslán, aby činil to, co nikdo nedokáže, stejně jako nedokázal nikdo otevřít onu tajemnou knihu: aby odpouštěl hříchy a tak otevřel člověku Boží království. Teď v tom budou pokračovat ti, kteří by jinak seděli za zabedněnými dveřmi: teď jsou posláni do světa, aby přinášeli odpuštění, které platí před Bohem, stejně jako platí, že toto odpuštění nedostávají ti, kdo je nechtějí, nepotřebují, odmítají je. Není snadné nahlédnout do lidského nitra, ale nejsou na to sami. „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ Na začátku Bible čteme o tom, že Hospodin stvořil člověka tím, že mu vdechl do chřípí dech života. Tento životodárný dech činí z něj živou bytost. Vzkříšený svým tichým dechnutím dává už teď, jako by závdavkem to, co přijde ve vanutí prudkého větru na letnice v podobě ohnivých jazyků. Jan chce ukázat, jak Duch svatý je úzce spojen s Ježíšem, s tím, který má rány na těle pro naši spásu. Když Vzkříšený Pán mluví ke svým učedníkům, pak jim nedává jen úkol, ale Ducha svatého, aby jim v tomto úkolu pomáhal.
Tomáš o tuto velikou pomoc přišel, protože nebyl s učedníky při tomto setkání s Pánem. Neslyšel pozdrav pokoje vzkříšeného, proto žije v nepokoji, nepřijal Ducha svatého, který uvádí ve všelikou pravdu, proto o pravdě pochybuje. Není to nevěrec z profese, je to člověk, který by věřit chtěl, ale bojí se naletět tomu, co přesahuje jeho zkušenost. Ale ta druhá neděle po velikonocích je chvílí, kdy se z nedůvěřivého člověka stane ten nejodvážnější vyznavač: nikdo z učedníků nevyslovil to, co Tomáš, když vidí před sebou Ježíše, který mu nabízí to, po čem toužil: „Můj Pán a můj Bůh!“
V úvodu Janova evangelia čteme, že na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Je to tak vznešené, jako vize Zjevení. Ale Tomáš na konci evangelia (teď už jsou jenom pozdější dodatky) tomu dává tu největší srozumitelnost, když stojí před Ježíšem, o němž pochyboval, ale teď v něm poznává samého Boha, k němuž má ten nejosobnější vztah.
A ten vztah není určen jen tímto přesvědčivým důkazem, který podává Ježíš Tomášovi. Vzkříšený myslí i na nás, kteří jsme něco takového nezažili – i když bychom si to přáli; mít něco v ruce, žít i po letech z této vzpomínky na setkání s živým Pánem. Ale on blahoslaví ty, kteří tohle nemají, kteří mu věří, aniž by jej viděli. Ve víře, která je ze slyšení Božího slova, se rodí vztah k Ježíši Kristu, který je stejně hluboký jako u Tomáše. I my můžeme vyznat o Tom, jehož jsme neviděli, ale jemuž věříme se vší svou nedokonalostí: „Ty jsi můj Pán a můj Bůh.“
Amen.