Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.“ Tímto srozumitelným obrazem ukázal Pán Ježíš učedníkům, jak těsně je s nimi spojen. Apoštol Pavel jako by chtěl tuto nejužší sjednocenost s Kristem ve svém pochopení ještě doplnit druhým významem: každá část těla, každý jeho úd má své jedinečné poslání ve službě celku. „Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.“
Přitom apoštol nechce napsat Korinťanům jen a pouze to, že musí držet dohromady, že každý z nich je nějak důležitý pro ostatní. Jistě to tak je, ale jenom proto, že hned v první větě našeho textu je řečeno: „Jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ Čekali bychom jiné vysvětlení: že tak to je s církví. Apoštol však mluví o Kristu a i nám zní jeho ujištění: „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.“
Tak úzce jsme s ním spojeni, že tvoříme jeho tělo. Je to tajemství jeho existence v nás, před něž nás apoštol staví: církev jako tělo Kristovo. On žije v nás, kteří jej vyznáváme jako Pána, on skrze nás mluví, jedná, pomáhá a zachraňuje. Až se nám hlava zatočí nad tím, jak těsně jsme sním spojeni, když jsme jeho tělo. Není to ovšem důvod k sebeoslavě církve, ale k oslavování Krista, který v nedokonalých lidech jde jako živý Pán tímto světem. V korintském sboru bylo hodně ubohosti, stranickosti a selhání. Však už v prvních řádcích Pavlova dopisu čteme: „Dověděl jsem se o vás, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi.“ (1,11) A přece všemu tomu navzdory platí: „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.“
Ve známé 53. kapitole Izaiášově čteme, že při tom, který nese hříchy všech nás, nebylo podoby ani krásy. To, co je vidět na nás, kteří jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno Kristovo tělo, není v očích kritických pozorovatelů často nijak přitažlivé. Tělo Kristovo často trpí tím, že jeho údy si navzájem neslouží, že se hašteří, že jim schází láska, která je asi tím ovocem, jež má být na nich vidět. Jsme-li údy tohoto těla, je nám svěřena také zodpovědnost za ty ostatní. To co se děje v kterékoliv části Kristova těla, ať už je to jakákoliv denominace, týká se nás všech. Toto tělo může být trháno naší nesvorností a pýchou – kolikrát se to už dělo a vždy je k tomu jen krůček. Ale u vědomí, že Kristus žije v nás, můžeme v lásce žít s druhými údy Kristova těla. Jistě že jsme různí, někdy si zcela lidsky vzdálení – tak jako ti Řekové a židé, či otroci a svobodní v Pavlově době; byli však Duchem svatým ve křtu připojeni ke Kristu a všemu navzdory se stali částí jeho těla.
Pán Bůh miluje rozmanitost, proto i v těle Kristově jsou různé údy, každý má nějakou funkci a význam pro celý organismus. Nemusíme si závidět či propadat pocitu bezvýznamnosti. Není k tomu totiž důvod: „Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.“
Amen.