Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme četli evangelium, slyšeli jsme o radosti učedníků, kteří přišli ke svému Pánu s tím, že v jeho jménu se jim podrobují zlé síly. Tento oddíl ze Skutků apoštolských končí také radostí. O člověku, který si chtěl v zoufalství vzít život, teď je řečeno: „s celou svou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha“. I jeho jméno, které neznáme, i jména všech členů jeho rodiny se neztratila v nicotě, ale jsou teď zapsána v nebi, pro tuto víru jsou všichni zachráněni pro Boží království. Ten žalářník na rozdíl od vyslaných učedníků, kteří v Ježíšově jménu dokázali úžasné věci a měli pocit dobře vykonané práce, mohl jen očistit rány svých vězňů, které před chvílí zavřel do klády a způsobil jim tak skutečné utrpení. Ale toto jméno proměnilo jeho život, když uslyšel: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ Ta radost na konci tohoto vyprávění je jen potvrzením, že to asi nejkratší kázání, jež zaznělo ve filipském žaláři, nebyla zbožná nadsázka, ale skutečnost. Víra v Ježíše Krista přinesla záchranu žalářníkovi i celé jeho rodině: proto tady čteme o křtu, o novém začátku celého života, který je spojen s Kristem na věky.
Tu dívku, mladou otrokyni, která z nepochopitelných důvodů pořád chodí za apoštoly – a tím začíná náš oddíl – si její páni spojovali s penězi a ziskem, protože předpovídání budoucnosti, jemuž se věnovala, bylo pro ně výnosné. Měla věšteckého ducha – v původním textu čteme „ducha Pythonova“; byla takovou malou Pythií. Starý i Nový Zákon je proti všem jasnovideckým praktikám ve střehu a odmítá je, protože člověk nesmí sahat do toho, co patří jen Bohu. Ale ta dívka teď nedělá nic špatného, jen pořád opakuje: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ Není to právě to, co apoštolům usnadní jejich práci? Říká přece pravdu a lidé na ni dají. Tím víc překvapuje, že apoštol Pavel z toho nemá žádnou radost, ba právě naopak. Jistě že i démoni označovali Ježíše jako Syna Božího, ale ani On ani jeho apoštol o tuto lacinou a lstivou reklamu nestojí. A proto Pavel v tom jménu, v němž žalářník poznává svou záchranu, ve jménu Ježíše Krista Pythonovu dívku osvobozuje z temné moci a vrací ji normálnímu životu.
Její páni tím ztratili snadný výdělek a proto stojí Pavel a jeho druh Silas před soudem. Jsou zbičování a uvrženi do vězení s nohama v kládě. Neměli přece jen nechat to děvče, ať mluví, co chce? Museli si takhle koledovat o malér? Tohle napadne každého; teď si mohou oba vězni krátit chvíli výčitkami či sebeobviňováním, zvlášť když bolí celé rozdrásané tělo v mučícím nástroji. Ale oni se modlí a zpěvem oslavují Boha.
To, že nastalo zemětřesení a vězeňská vrata se otvírají, pouta padají a přitom nikdo neuteče, je zcela nepochopitelné a neuvěřitelné. I někteří vykladači nad tím kroutí hlavou a pokládají to za legendární vyprávění. Zdá se, že se už nikdy nic podobného nepakovalo. Ale ten zázrak, že i v nejhorších podmínkách se dokáže člověk k Bohu modlit a oslavovat jej– a to je to nejdůležitější – se může opakovat i v našem životě. Nikdy to není samozřejmé, protože nám je bližší Boha obviňovat než jej oslavovat, stýskat si než mu děkovat, podezřívat je spíše než mu zpívat chvály. Není to v naší moci, ale Bůh činí to, na co nestačíme. On sám dokáže otevřít i naše nevděčné srdce k chvále a vděčnosti. A také k radosti, která roste z té víry, která byla dána filipskému žalářníkovi.
Pán Ježíš se také zaradoval, ba zajásal v Duch svatém, když mohl chválit Otce za to, že ty největší věci zjevil maličkým. Maličký je ten, kdo jako ten žalářník hledá záchranu a ptá se vší opravdovostí: co mám dělat, abych byl spasen? Jen maličký, který nemůže věřit v sebe, může vzít vážně to co zní z úst apoštolů každému člověku: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou tvém domě.“
Amen.