Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Slova apoštola Pavla z jeho listu do Říma, že ze skutků zákona nebude před Bohem nikdo ospravedlněn, nebyla nikdy příliš populární – dokonce ani v církvi. Rozbíjejí totiž na padrť naši vžitou představu, že když jednáme dobře, žijeme poctivě a dodržujeme základní příkazy Desatera, je s námi všechno v pořádku a Bůh má z nás radost. A je to vlastně pořádný políček našemu citu pro spravedlnost, když slyšíme, že ani tím vším správným jednáním (apoštol Pavel to nazývá „skutky zákona“) si Boha nemůžeme získat na svou stranu. „Ze skutků zákona nebude před Bohem nikdo ospravedlněn“.
Podobenstvím o dvou lidech, kteří přišli do chrámu k modlitbě, tutéž pravdu sděluje Pán Ježíš svým posluchačům. Slyšíme o nich, že si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, že žijí morálně, prostě tak, jak se má. Někdy si to člověk může jenom namlouvat, ale možná, že tito lidé byli skutečně takoví, jako ten farizeus, o němž je řeč. Jeho spravedlnost totiž nebyla domnělá, ale stála ho hodně úsilí a námahy. Dva dny v týdnu nic nejedl a nepil – takovým tvrdým postem zbožní lidé chtěli urychlit příchod Božího království. A nadto dával ze všeho, co získal, desátky do chrámové pokladnice. Opravdu velice obětavý muž, to se mu musí přiznat. Lidé, jimž Ježíš své podobenství vypráví, nebyli zřejmě jiní. Ale zakládali si na tom a druhými, kteří jim v těch zbožných aktivitách nestačili, opovrhovali.
Ten farizeus v podobenství také hluboce pohrdá tím druhým, který s ním vstoupil do chrámu: vždyť okrádá slušné lidí, kolaboruje s pohany a jedná proti Zákonu. A s tímto pohrdáním vůči němu i vůči všem dalším vyděračům, nepoctivcům, cizoložníkům začíná svou modlitbu. „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.“ Je to modlitba sebou spokojeného člověka, hrdého na svůj správný život, který ho stojí tolik mravního úsilí. Je zřejmé, že si stačí sám a obrací-li se svými díky k Bohu, pak neoslavuje jeho, ale sám sebe. Nevede rozhovor s Bohem, jímž má být každá skutečná modlitba, ale vlastní monolog: „postavil se a takto se sám u sebe modlil“. Je zajatcem vlastní pýchy, která brání tomu, aby jeho modlitbu Bůh bral vážně. Vždyť platí i ta druhá pravda Písma: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (L Pt 5,5)
Pokora je slovo, které mnohé dráždí. F. Nietzche ji pokládal za popření sebeúcty. Pokora se dá také předstírat, ale to není případ celníka, který stojí vzadu a nemá žádná modlitební gesta, nedívá se k nebi jak bylo zvykem, ale prosí: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ On skutečně takový je a podle Zákona by měl odškodnit každého, koho okradl. Ale to není možné. Proto také nemá šanci se s Bohem smířit. Nemůže činit skutky Zákona, může jen prosit o slitování. Nemá žádné zásluhy, jak farizeus, má jen své hříchy. A proto nepotřebuje Boha, jemuž by děkoval za svou morální převahu, potřebuje Boha, který odpouští a slitovává se nad hříšným člověkem. „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu a ne farizeus.“
A je to tak stále: Boží spravedlnost je přiřčena lidem, kteří nespoléhají jako farizeus na to, co udělali správného a dobrého, kteří nikým neopovrhují, protože vědí o svých vinách, ale jako ten celník volají po Božím slitování. A to je v Ježíši Kristu dáno každému člověku, který v něho uvěří. A v této jistotě přicházíme ke stolu Páně. Nespoléháme jako farizeus na to, co jsme učinili pro Boha, protože víme, že ze skutků zákona nebude nikdo před ním ospravedlněn. Spoléháme na to, co Bůh v Kristu učinil pro nás, kteří do svých problémů a obav slyšíme hlas naděje: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“
Amen.