Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když se prorok Izaiáš dívá do budoucnosti, jak jsme o tom slyšeli hned na začátku, vidí tam mocné skutky Hospodinovy jeho slávu. Četli jsme jeho ujištění, že se rozjásá i poušť a ze všech stran budou znít chvalozpěvy. Vždyť přichází Bůh se svou spásou a proto tato zvěst má znít celému zemdlelému a unavenému Božímu lidu. Zvěst naděje dokáže člověka postavit na nohy: „Dodejte síly ochablým rukám a pevnosti kolenům klesajícím.“ Izaiáš poznal z vlastní zkušenosti, jak ti, k nimž byl poslán, si žijí podle svých představ a nedbají na Hospodina: „Citara a harfa, bubínek a píšťala jsou na jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo rukou jeho nevidí.“ (5,12) Nevidí a neslyší Boží hlas, nejdou jeho cestou, nechválí svého Stvořitele, ale Bůh přichází, aby to všechno se radikálně změnilo k dobrému: „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých, tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.“ A právě to, co vyhlížel Izaiáš, se děje teď, když Ježíš říká nad hluchým a špatné mluvícím své Effata, otevři se.
Je to aramejské slovo, jež nám vedle několika jiných (třeba: Abba, Otče) Nový zákon zachoval v původní podobě. Tímto rozkazem se otevírá nejen sluch, spoutaný jazyk, ale také celý člověk: otevírá se Boží lásce, které se ho dotýká v Ježíši, ale otevírá se také ostatním lidem, s nimiž až dosud nemohl komunikovat. Jistě by mohl řící Boží Syn jen toto jediné vítězné slovo, aby se stal takříkajíc onen „izaiášovský“ div, ale Marek nám chced zdůraznit, jak Pán Ježíš vychází vstříc tomuto člověku. Neslyší, ale může dobře vnímat dotyk, nemůže se s ním sice domluvit, ale vidí, co Ježíš s ním dělá, když ho odvádí od ostatních. I ta slina – v tehdejší době ji pokládali za léčivý prostředek – je znamením: jde mi o tebe, chci ti pomoci. A pak vidí, že Ježíš vzhlédne k nebi: tam shůry, od Boha samého smí čekat svou záchranu.
To všechno viděl, ale přece jen mu něco uniklo – totiž Ježíšův slyšitelný povzdech. Ten zní dřív než ono uzdravující Errata. Ježíš – Marek to zaznamenal jako něco důležitého – povzdechl. Povzdech je tichý projev lítosti či jisté smířenosti. Ale v původním jazyce je výrazem pro bolestné zasténání. I apoštol Pavel jej užívá, když mluví o utrpení všech stvoření, kteřé společně stínáý a pracuje k porodu. Lidský hřích, naše vzpoura proti Stvořiteli, nezůstala bez důsledků – do celé přírody vstoupila bolest a zánik. Přitom hned začátek Bible ujišťuje: „Bůh viděl, že všecko, co učinil, je velmi dobré.“(Gn 1,31) Patří to k tajemství člověka, že to velmi dobré Boží dílo můžeme kazit a tak vzít Bohu radost z jeho tvorby. Proto čteme jen o pár stránek dál v Bibli tak smutné slovo, že Bůh litovat, že člověka stvořil. Hřích, ta zvláštní lidská schopnost dělat urputně pravý opak toho, než si Bůh přeje, má v sobě vždy zárodek zkázy a smrti. Dopadá nejen na přírodu, ale i na nás, jak to vidí apoštol: „I my, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme.“ A ne toliko my – Marek nám svědčí o sténání Ježíšově. On ví, co to je hřích, který poznamenává dobré Boží stvoření. Sténá nad vší lidskou bídou, nad neschopností člověka slyšet a domluvit se, nad bolestí a utrpením, jež člověk prožívá v uzavřeném vězení svého ega. Nese s námi solidárně všechno trápení, jež patří k našemu lidství. Když vzhlédá k nebi, sténá k bohu společně se vším stvořením.
To není sentimentalita či ufňukanost, ale zápas lásky. I když vzkřísí Lazara, přesto při zprávě o jeho smrti pláče. I když za chvíli s řekne své Effata v moci Božího Syna, přesto sténá nad neštěstím toho, koho mu přivedli. V něm tu zástupně stojí celé lidstvo, nemocné, zatížené a spoutané. Už teď a později na kříži v plnosti nese tíhu jeho neštěstí. Ale jeho Effata, ono mocné „otevři se“, zní i dnes a stále se děje div. Div, že i v dnešní době smíme slyšet Boží slovo a můžeme v modlitbě mluvit s nebeským Otcem. A ve víře v něho, pro nás obětovaného a přesto živého Pána smíme i do toho sténání všeho stvoření, k němuž plně patříme, přesto si s radostí a důvěrou opakovat slova z evangelia: „Dobře všecko učinil, i hluchým dává sluch a němým řeč“.
Amen.