Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Pán Ježíš začíná své působení mezi lidmi zvěstováním, že se přiblížilo království Boží. A své učedníky učil prosbě, kterou církev téměř dvě tisíciletí opakuje stále znovu v jeho modlitbě: „Přijď království tvé!“ Ale to, co má přijít, podle našeho textu z Lukáše, už přišlo. „Království Boží je mezi vámi!“ To je přece zřejmý rozpor – a ten se ještě prohlubuje, když slyšíme o dni Syna člověka, tedy o Ježíšově příchodu v slávě: „Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni“.
Jsou tu opravdu dva důrazy, jeden na přítomnost, druhý na budoucnost. Je to proto, že jsou tu také dvě skupiny posluchačů, s nimiž Ježíš mluví o Božím království: farizeové a učedníci. Farizeové očekávali Boží království, o němž tolikrát mluví Starý Zákon, jako událost, která bude provázena různými viditelnými úkazy v přírodě a změní politické poměry ve prospěch Izraele. Prorockou zvěst o vládě Hospodinově nad světem brali velice vážně. Ale nějak jim unikalo to nejdůležitější: že všechno začíná u změny lidského srdce, které je tvrdé a kamenné; že člověk musí být očištěn od svých hříchů, jak jsme o tom slyšeli z Ezechiele. Tady začíná Boží království, ne vnější změnou poměrů, ale vnitřní proměnou člověka, který dostane nové srdce a nového ducha. Těm, kteří mají svou představu Božího království, jež vyhlížejí jako světový přelom, vůbec nenapadne, že ten přelom už nastal. Boží království mají teď vedle sebe v tom, kterého se ptají. Není třeba zkoumat budoucnost, když je třeba vzít vážně přítomného Ježíše. Kde je On, který zvěstuje Boží slovo, tam je Boží království. Proto jim říká tu zvláštní větu: „Království Boží je mezi vámi!“
Tuhle základní pravdu učedníci, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše, tedy Božího krále, už znají: v něm přišlo Boží království. Není dosud všem viditelné, spíše je jako zaseté zrno, které roste a člověk ani neví, jak. Tak to slyšeli v mnoho podobenstvích od svého Pána. Ale z té nenápadnosti počátku roste ke svému naplnění, z ponížení (a tady slyšíme o utrpení Syna člověka) vyzrává k slávě. A tady Pán Ježíš mluví o svém dni, o svém příchodu v budoucnosti, o zjevení Božího království všem lidem, kteří už je spatří zřetelně a jasně.
Když slyšíme ta slova pro sebe, pak jako varování před netrpělivostí, která se nás zmocňuje, když vidíme, jak to na světě vypadá. Jistě, v slovu evangelia a ve víře v Pána Ježíše je království Boží mezi námi. Prožíváme to zvlášť silně, když spolu – užijme slova písně– lámeme chléb na kolenou, tedy ve vnitřní pokoře a oddanosti Kristu. Ale z toho společenství se rozcházíme, po neděli přicházejí všední dny, kdy na nás dopadá lecjaké tíha, úzkost, strach a nejistota. Tolik bychom už toužili po těch dnech Syna člověka, po království Božím v plnosti, ale musíme čekat jako ti učedníci tenkrát. Čekat s vědomím, že není žádný náhradní Spasitel, je jen Ježíše Kristus sám. „Řeknou vám: „Hle, tam je, hle tu“; zůstaňte doma a nechoďte s nimi.“
Tak jako farizeové toužili po záchraně, ačkoliv Záchrance stál vedle nich a oni ho nepoznali, i dnešní člověk je na tom podobně. A Pán Ježíš upozorňuje i nás, že až přijde, nebude to jiné. Lidé budou si žít podle svého, zřejmě naplněni svými zájmy, starostmi i radostmi, jako v době Noe, kdy přišla potopa či v době Lotově, kdy zanikla Sodoma. Pán Ježíš nám to říká proto, abychom tím víc na něj čekali a nenechali se zmalomyslnět. Královs–tví Boží, jež je před námi, je zároveň v přítomném a zmrtvýchvstalém Pánu mezi námi. I kdybychom nic neviděli, něco velikého se děje všude, kde je zvěstováno slovo evangelia o spáse v Ježíše Kristu, který skutečně ze srdcí kamenných děla srdce citlivá na Boží slovo. On sám to řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“
Amen.